Česká jména: dávivec (Presl 1846, Mareček 1997)
Čeleď: Euphorbiaceae – pryšcovité
Rozšíření: Pochází ze Střední Ameriky (od Guatemaly po Panamu), druh zde byl poprvé pozorován a popsán britským botanikem W. J. Hookerem v roce 1848. Brzy začal být pěstován jako okrasná rostlina v celém tropickém pásmu, kde v současnosti místy zplaňuje (např. jižní Čína, Indie, jižní Afrika). Pro svůj atraktivní vzhled je však hojně pěstován jako pokojová rostlina i v mírném pásmu, byť zde vyžaduje speciální podmínky.
Ekologie: Druh je přizpůsoben tropickému podnebí, kdy se střídají období dešťů s několika měsíci sucha. Jako zásobní orgán si proto starší rostliny vytvářejí bizarní lahvicovitě ztlustlý kmínek a navíc shazují veškeré olistění, aby zamezily ztrátám vody. Naopak v příznivém období vlhka tvoří nejen robustní listy, ale i velice nápadně oranžové květy, které vytrvávají na rostlině i několik měsíců a lákají množství hmyzu. Zralá semena jsou vystřelována do poměrně širokého okolí a snadno klíčí již po několika měsících, jakmile opět přijde období vlhka.
Popis: Chudě větvený keř, v dospělosti až 2 m vysoký. Kmínek je přímý, zprvu hladký, u starších rostlin u báze řepovitě ztlustlý, pokrytý našedlou, vrásčitě rozpraskanou kůrou a jizvami po starých listech. Jako většina pryšcovitých rostlin má ve všech svých částech bílý latex. Listy jsou dlouze řapíkaté, v obrysu skoro oválné až eliptické, 3–5laločnaté, 8–18(–25) × 6–16 cm, na okraji vlnité, naspodu často namodralé. Květy ve vrcholičnaté latě jsou jednopohlavné, v květenství se nachází vždy 15–20 samčích květů na jeden květ samičí umístěný ve středu, nejdříve rozkvétají vždy květy samčí. Koruny jsou 5četné, asi 1–1,5 cm velké, nápadně oranžovočerveně zbarvené. Tobolky jsou elipsoidní, 1,5–2 cm velké, modravě zelené a v době zralosti hnědé, otevírají se chlopněmi a obsahují tři více než 1 cm dlouhá semena.
Využití: Celá rostlina je mírně jedovatá, nicméně extrakt z kořenů jeví i poměrně výraznou antimikrobiální i antimykotickou aktivitu. Při testování na patogenech Staphylococcus aureus, Bacillus cereus i Candida sp. byly výsledky srovnatelné s účinky gentamycinu.
Jde o poměrně dekorativní rostlinu, proto je i v tropech častěji pěstována jako bonsaj v květináči, než ve volné půdě. V mírném pásmu je chloubou mnohého pěstitele sukulentů, kultivace je totiž poměrně náročná. Základem úspěšného přežití v pokojových podmínkách není použitý substrát (lze použít běžnou, spíš lehčí zeminu ), či stanoviště (potřebuje hodně světla a nevadí jí ani velmi suchý panelákový vzduch), ale způsob pěstování. Olistěný dávivec je totiž nutno dost vydatně zalévat, ale nikdy nesmí stát delší dobu ve vodě, naopak jakmile začne shazovat listy, vyžaduje téměř úplné sucho. V období vegetace je vhodné jej hnojit každé tři až čtyři týdny, v období klidu hnojení vynechat. V bezlisté podobě snese i teplotu kolem 10 °C, ideální je však 20–35 °C celoročně. Přesazování příliš nesnáší, nejvhodnější doba je zjara, kdy začínají rašit listy.
Fotografováno dne 7. 2. 2012 (Thajsko, ostrov Ko Chang, u parkoviště nedaleko vodopádu Klong Plu).