Nejdříve se podívejme na strukturu latinských jmen, jak je do biologie zavedl Carl Linné. Ne, že by to sám vymyslel, ale důsledně přejal dobrý nápad bratrů Bauhinů – binomy. Základ jména druhu je tedy dvojice slov, která má gramatickou funkci podmětu a přívlastku. Podmět, tedy rodový název, je vždycky jméno podstatné, zatímco jméno druhu – tedy přívlastek, je zpravidla (ale rozhodně ne vždycky) jméno přídavné.
Latina má – stejně jako čeština – tři rody jmen podstatných, přídavných, zájmen a číslovek: mužský, ženský a střední. Stejně tak platí, že ve dvojici podmět – přívlastek, pokud je přívlastek tvořen jménem přídavným, musí existovat v rodu podstatného a přídavného jména shoda. Na tuto shodu musíme pamatovat, pokud nějaký druh změní rod ve smyslu biologickém a nové rodové jméno má odlišný rod gramatický. Automaticky se musí změnit i rodová koncovka epiteta: například když byla přeřazena mařinka vonná z rodu Asperula do rodu Galium, změnil se gramatický rod rodového jména z ženského na střední a tuto změnu musí reflektovat i jméno druhové: Asperula odorata se změnila na Galium odoratum.
Určit rod mnoha latinských slov (podstatných a přídavných jmen) je bezproblémové, pokud nám nechybí aspoň špetka jazykového citu (myslím jako pro mateřštinu). Prostě slova, končící na –us jsou rodu mužského (jako třeba slovo fámulus), na –a ženského (třeba žena) a konečně na –um rodu středního (např. datum). Tím máme vyřešeny asi dvě třetiny latinských podstatných a přídavných jmen. Ale pozor, je tu – jako ve většině jazyků – něco výjimek. K některým hned: i čeština má slova rodu mužského, které končí na -a, třeba předseda; v latině je tomu podobně: incola (obyvatel), agricola (rolník). Rovněž tak existují podstané jména rodu ženského, která končí na -us; příklad je třeba slovo virtus (mužnost, statečnost). Tato slova se ovšem skloňují podle jiného vzoru, takže v dalších pádech nabývají tvarů odlišných. Další dvě – pro nás podstatné – výjimky zmíníme později, jedna se týká druhého stupně přídavných jmen, druhá se týká dřevin.
Pokud má ovšem podstatné nebo přídavné jméno koncovku jinou, určit rod není až tak triviální záležitost. Zpravidla pak nezbývá, než si jej u podstatných jmen zapamatovat; u přídavných je to trochu jiné, k tomu se dostaneme za chvíli. Mnoho takových slov má navíc nelatinský původ, jsou to např. slova původu řeckého, ale i slova původem z exotických, třeba neindoevropských jazyků. Protože se ani specialisté nebyli občas schopni shodnout, který gramatický rod je správný, mnohé příklady řeší přímo Mezinárodní kód botanické nomenklatury.
Příkladem je třeba jméno Triglochin (bařička), u nějž se gramatický rod neužíval jednotně. Kód však nyní jednoznačně stanovuje, že toto jméno je rodu ženského. S tímto jménem je spojena jedna pikantní chyba v Klíči (Kubát et al. 2002). Dva u nás rostoucí druhy jsou tam uvedeny jako Triglochin maritima (rod ženský ) a T. palustre (rod střední), což je samozřejmě chyba: správně má být T. palustris.
