Syn.: Chaerophyllum caucasicum (Fisch. et Hoffm.) Schischk., Chaerophyllum laevigatum Vis., Chaerophyllum neglectum N. W. Zinger, Chaerophyllum rapaceum Alef., Chaerophyllum verticillatum Pers., Myrrhis bulbosa Spreng., Myrrhis tuberosa J.Jundz., Polgidon bulbosum (L.) Raf., Scandix bulbosa Roth, Selinum bulbosum E. H. L. Krause
Česká jména: krabilice bulvatá (Polívka 1900), krabilice hliznatá (Dostál 1958), krabilice hlíznatá (Kubát 2002)
Slovenská jména: krkoška hľuznatá (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Apiaceae – miříkovité
Rozšíření: Eurosibiřský druh; v Evropě roste zejména ve východní části, na západ po Německo, východní Francii, Švýcarsko a severní Itálii, v okrajových částech areálu často jen druhotně. V jižní Evropě již jen okrajově v Chorvatsku, na Balkánském poloostrově neroste. V severní Evropě převážně ve východní části Skandinávie. V Asii roste zejména na západní Sibiři, na východ až po Mongolsko a nejzápadnější Čínu; také na Kavkaze, vzácně v Turecku a v severním Íránu. V západní části areálu roste nominátní poddruh C. bulbosum subsp. bulbosum (na těchto fotografiích), na východě areálu pak subsp. prescottii; ve východní Evropě se oba poddruhy částečně prolínají. U nás roste krabilice hlíznatá roztroušeně zejména v teplejších nížinatých územích; těžiště rozšíření je v poříčích dolních toků řek, podél řek může pronikat dále do pahorkatiny.
Ekologie: Roste nejčastěji na březích řek a potoků, v pobřežních křovinách, ve světlých lužních lesích a jejich lemech, kolem rybníků, při vlhčích okrajích cest, někdy i jako plevel v polích a vinicích. Vyhledává slunná až polostinná stanoviště na vlhčích, nepříliš těžkých, častěji alkalických půdách bohatých na dusík. Kvete od června do srpna.
Popis: Dvouleté (někdy i tříleté, snad i víceleté) vzrostlé byliny, (50–)80–200 cm vysoké, po prvním kvetení a plození odumírající. Kořen hlízovitě ztlustlý, řepovitý až kulovitý. Lodyha přímá, v horní části často bohatě větvená, mělce rýhovaná, dutá, pod uzlinami ztlustlá, na nejdolejším článku s tuhými, dolů obrácenými štětinovitými chlupy, směrem nahoru olysávající až lysá, ojíněná, zejména v dolejších lysých částech obvykle špinavě červenofialová, v nejdolejších částech červenofialově skvrnitá (skvrny na bázi chlupů). Lodyžní listy na řapíku a vřetenech lístků a lístečků dlouze řídce chlupaté, čepel v obrysu široce vejčitá až široce trojúhelníkovitá, 2–3(–4)krát zpeřená, na žilkách řídce dlouze chlupatá, s až 10 jařmy lístků složených z lístečků ještě dále zpeřených; lístečky a úkrojky posledního řádu úzce kopinaté až téměř čárkovité, s bělavou jemnou špičkou. Květy ve složených okolících; obal zpravidla chybí; okolíčků 7–20, s nápadně nestejně dlouhými lysými stopkami, obalíčky z 1–6 úzkých, špičatých, na okraji široce suchomázdřitých listenů; okolíčky na okraji okolíku mají často větší počet květů oboupohlavných než samčích, směrem do středu květenství přibývá samčích květů. Kalich nezřetelný; korunní lístky obvejčité, cca 1,5 mm dlouhé, méně než do 1/2 vykrojené, lysé nebo roztroušeně řídce chlupaté, bílé. Dvounažky úzce vejcovité, merikarpia 4–7 mm dlouhá, 1,6–2 mm široká, hladká, za zralosti obvykle na rýhách hnědě a na žebrech žlutě zbarvená, čnělky o něco delší nebo až 2krát tak dlouhé jako stylopodium, svírající navzájem tupý úhel.
Záměny: Podobný je bolehlav plamatý (Conium maculatum), jehož lodyha je lysá, nepravidelně červeně skvrnitá (u krabilice hlíznaté je lodyha v dolní části štětinovitě chlupatá a skvrnitá spíše jen při bázi těchto chlupů), v květenství je vyvinut obal, dvounažky jsou výrazně odlišné, široce vejcovité, na merikarpiích s výrazně vyniklými zvlněnými žebry; při vadnutí výrazně páchne myšinou.
Druh by se dal snad ještě zaměnit za tetluchu kozí pysk vznešenou (Aethusa cynapium subsp. elata, syn. Aethusa cynapioides), která má lysou neskvrnitou lodyhu, velmi nápadné, výrazně asymetrické obalíčky s listeny na okraji bez suchomázdřitého lemu, dosti řídce zpeřené listy a dvounažky široce vejcovité, s výraznými kýlnatými žebry na merikarpiích.
Využití: Kdysi byl druh pěstován jako zelenina, ve východní části areálu je k těmto účelům využíván dodnes. Hlízovitě ztlustlé kořeny byly připravovány vařením (jako řepa), menší kořeny pečením (chuť připomíná jedlé kaštany), přešlé mrazem jsou jedlé i syrové (chutnají pak jako lískové ořechy). Mladá nať se občas připravovala jako špenát.
Fotografováno dne 8. 6. 2012 (Česko, Praha, Modřanská rokle).