…Jaroslav Vrchlický, Smutné sloky
Existuje jen nemnoho rostlin, které jsme si spojili s představou tichého hřbitova až tak pevně – o břečťanu věrně se točícím kolem hrobů psal Jaroslav Vrchlický, temnou liánu klenoucí se mezi hrobkami najdeme i ve verších Karla Tomana a Adolfa Heyduka, na hřbitovní břečťan si ve své próze vzpomněla také Teréza Nováková.
Jenže byl to až romantický duch posledních století, jemuž se břečťanový koberec či závěs tak neodmyslitelně propletl se hřbitovním klidem. Ve starověku býval spíše rostlinou vítězů, zavěšoval se při halasných slavnostech na vojenské přilby a štíty, básníci si z větví této rostliny splétali věnce, břečťan popínal i Dionýsův thyrsos – uměl se totiž vplížit i mezi vítězoslavný vavřín a svým chladem mírnil opilost básníků.
Anebo mohl být i vraždícím škrtičem, Říman Plinius jej znal jako nepřítele stromů, které svými kořeny vysává a škrtí. Tato téměř upírská pověst mu vydržela hodně dlouho, pamatoval si ji ještě William Shakespeare – pravda, tento anglický klasik uměl ve svých dramatech čarovat s břečťanem ještě úžasněji, byl si kupříkladu absolutně jistý, že na mořském pobřeží Čech se na břečťanu běžně pasou zatoulané ovce. Jaké Čechy, jaké ovce… ve skutečnosti je přece jasné, že tohle břečťanové stálezelené houští může být dobré leda pro hady, kteří v něm nacházejí úkryt, jak o tom kdysi dávno moudře vypravoval už zmiňovaný Plinius.
A také bezohledným ničitelem břečťan býval, ve starém Římě se rozkřiklo, že dokáže zbořit celé zdi a rozláme i hrobky.
Náš břečťan popínavý (Hedera helix) najdeme skoro v celé Evropě, vyskytuje se v oblasti od Atlantiku až po Povolží a Turecko. Celý rod však zahrnuje 18 druhů, objevují se také na severu Indie, v jihovýchodní Číně i Japonsku. Ve starých evropských herbářích bývaly nejčastěji rozlišovány jen dva druhy břečťanu, tedy jeden kvetoucí a druhý nekvetoucí, což se pochopitelně dnes musí jevit jako podivné. Vůbec tehdy nešlo o dva odlišné druhy, dávné přírodozpytce jen mátla skutečnost, že břečťan vykvétá až ve vyšším věku. To však z našich předků tušil jen málokdo, a tak vznikla představa o dvou rozdílných druzích.
Ve staré medicíně se používal k léčení ran, smíchán s blínem a netopýří krví sloužil k potlačení růstu vlasů, drcenými semeny se ale také obarvovaly vlasy načerno, jeho pryskyřicí se hubily vši. Přidával se však i do směsí určených k čištění zubů a břečťanová semena s kůrou granátového jablka a růžovým olejem tišila i jejich bolest.
Sušený břečťanový květ se používal při průjmových onemocněních, jeho listy údajně léčily slezinu, semena ve víně pitá drtila ledvinové kameny, zaháněla souchotiny. Obklady z květů se přikládaly na spáleniny, pokud byly připraveny z listů rostliny, tišily i bolest hlavy, odstraňovaly vředy a strupy. A starostlivé mámy sešívaly z břečťanových listů svým dětem svérázné čepečky, které si uměly poradit i s prašivinou jejich hlaviček.
Břečťanové dřevo a listy sloužily rovněž k barvení sukna a dost dlouho přežívala i houževnatá pověra o odporu břečťanu k vínu. Proto se z jeho dřeva vyřezávaly nádoby, jež prý dokázaly vodu od vína oddělit – víno vyteklo, uvnitř zůstala jen voda. Světe, div se, pozdější pokusy nic takového neprokázaly.
A vlastně ani s tím hrůzným škrtičem stromů to není tak úplně pravda. Břečťanové kořeny nepronikají do hostitelských stromů nijak hluboko, jistě to nejsou zuby žádné krvelačné bestie. Jen tedy příliš bujný břečťanový porost může kolonizovaným stromům nadměrně stínit, takže nakonec mohou opravdu začít strádat. Od věků světem koluje i spousta zkazek o schopnosti břečťanu zbořit zeď, nemálo se však také navyprávělo o dobrých izolačních vlastnostech jeho hustého porostu. Pravdou je, že pevné stavbě tato liána neuškodí, jen dešťovou vodu je schopna přidržet u zdi o něco déle, v mokrých letech zdivo pod ní může skutečně výrazněji vlhnout.
Jenže co z toho… břečťanu na zdech je stále méně, moderní zateplovací fasádní obklady si s břečťanovou krásou moc nerozumí. Snad nám ještě chvíli zůstanou aspoň ty břečťanové hřbitovy; na kolumbáriích jej nejspíš taky nechtějí.
