Koniklec (Pulsatilla) patří určitě k nejkrásnějším rostlinám nejen našich stepních strání, jeho různé druhy najdeme rozesety skoro po celé severní polokouli. V Evropě vykvétá hned zjara, obvykle už v době Velikonoc. To zaujalo Angličany natolik, že s těmito svátky spojili dokonce i jeho anglické jméno; již od roku 1597 mu říkají Pasqueflower, tedy vlastně velikonoční květina. Víte ale, kde se vzal český koniklec?
Křížení v tingltanglu
Koniklec a pampeliška – při vyslovení jmen těchto dvou rostlin snad každému vyvstanou před očima i dvě dobře známá zvířátka. Měl s nimi problém už klasik českého kabaretu Jiří Suchý, když zamýšlel tingltanglovským křížením vyšlechtit konilišku, jenže nakonec zbyl z jeho snahy jenom pampeklec. Třeba to bylo tím, že žádné zvíře, které by se chtělo křížit, v konikleci schováno vůbec není.
Nejstarší doložené české jméno této rostliny se objevuje už v tzv. rostlinářích z počátku 14. a první poloviny 15. století, avšak uši z něj nevystrkuje ani tak koník, jako spíše poník – u druhu s latinským jménem Apium risus tu totiž najdeme české jméno poniklec. Rod Apium dnes sice označuje rostliny dočista jiné (miříkovité, třeba celer), ale s jistotou víme, že ono Apium risus se pro koniklec občas používalo ještě na konci 16. století. Naši jazykovědci tvrdí, že to bylo starší sloveso poniknúti (znamenalo cosi jako sklonit se), které dalo této bylině s charakteristicky k zemi skloněným květem její české jméno. V polovině 16. století bylo ale lidem tohle „ponikání“ už naprosto nesrozumitelné, a tak si tam „koně“ vlastně jen tak domysleli, protože žádného „poně“ neznali. A narodil se koniklec.
Brněnské sesíčko
Ve slovníku Kašpara Z. Vusína z první poloviny 18. století najdeme i další jména pro koniklec: herba venti naráží na vítr, jenž roznáší jeho ochlupená semena, cauda vulpis zas na jeho chlupatost blízkou až liščímu ocasu. Snadno pochopíme i smysl některých lidových jmen, tak třeba ptačí hnízdo zřejmě odkazuje na koniklecová poupata, která se podobají zobáčkům ptáčat v hnízdě.
Zajímavé jméno míval koniklec v okolí Brna, říkalo se mu tam sisí nebo sesíčko. S císařovnou Sisi to určitě nesouviselo, v hanáckém nářečí sísnout nebo sésnout znamená dívat se. Kněz František Sušil ve sbírce Moravských národních písní k tomu píše, že si tu s konikleci dříve trochu zvláštně hrávaly děti, údajně si jimi potíraly oči. Je tedy pravda, že velký mág rostlinných symbolů Primus Sobotka tuto zprávu panu Sušilovi moc nevěřil, za „sisi“ považoval spíše jaterník podléšku (Hepatica nobilis). Jenže proč vlastně nevěřit, moravský duchovní jistě neměl sebemenší důvod si něco vymýšlet a je nepravděpodobné, že by se komukoli podařilo poplést si jaterník s koniklecem. Navíc otec František se v rostlinách nejspíš vyznal – víte třeba, že i jeho nejoblíbenější moravská píseň o jedné z nich pojednává? Znáte tu pěknou o kalině? Ony koniklecové oči by třeba mohly trochu souviset se starou východoslovanskou pověstí o konikleci, jehož prostřednictvím člověk může nahlédnout do své budoucnosti – dlužno podotknout, že je to prý budoucnost vždy větším dílem temná, až k zemi skloněná.
UFO nad Berlínem
Úplně jinak to mají s koniklecovým jménem Němci, těm se v něm totiž jisté zvíře skutečně zrcadlí. Obecně mu říkají Kuhschelle, tedy kravský zvonec, jelikož tvar květu zvonek opravdu maličko připomíná. K tomu ale mají ještě řadu jmen lidových, některá jsou i poměrně peprná, například kozí bradka, ďáblovy či dokonce čarodějnické vousy.
Jedna braniborská pověst onu vousatou čarodějnici svérázně vysvětluje. To prý kdysi kousek od Postupimi žil starý myslivec. Jednou v noci, když vyrazil na pytláky, uviděl letět po obloze jakési tmavé skvrny. Protože to byl myslivec chrabrý, nelenil a po jednom z těch temných objektů vystřelil. Jaké bylo jeho překvapení, když potom ráno na tomto místě našel jen polámané koště, kolem kterého ze země vyrůstaly nějaké podivné chlupy. Dost se snad podobaly odkvetlému konikleci, jenže ten prý tam nikdy předtím nerostl. Při pohledu na koště myslivce hned napadlo, že to určitě musel sestřelit čarodějnici zrovna se vracející ze sabatu. Nové lidové jméno bylo na světě. Jistě cítíte, že není až tak spravedlivé: nefalšované UFO tu bylo bez řádného vyšetření prohlášeno za čarodějnici a chudáček koniklec rovnou za její vousy. Rostliny to s lidmi občas nemají vůbec lehké… Kdyby se hned tehdy připustilo, že to bylo mimozemské plavidlo, už dávno jsme si mohli vyprávět báječné pověsti o UFOnech silně porostlých srstí.
Tento text je upravenou verzí, která byla poprvé publikována pod titulem „Žerty koniklecové“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 3. 4. 2021, příloha Relax, s. IV.