Všichni víme, že 1. května mají milenci dovoleno líbat se pod rozkvetlou třešní – tak trochu jako o Vánocích pod jmelím. Dokonce se to svým způsobem vyžaduje, prý aby milovaná žena v létě neuschla. Jenže když začneme hledat zmínky o tomto zvyku v dávných českých pověstech, pohádkách či písních, nic nenajdeme. Na starobylou tradici to rozhodně nevypadá, líbání na veřejnosti dřív spíše budilo pohoršení.
Při osvětlování původu polibkového prvomájového zvyku se většinou míchá svérázná marmeláda ze sochy básníka Karla Hynka Máchy na Petříně a z jeho verše o máji – „lásky času“. Jako poslední ingredience se do této zavařeniny přidávají ještě třešně kvetoucí v nedaleké Seminářské zahradě. Jenže proč vlastně, copak znáte z Máchova Máje jedinou zmínku o třešních nebo Petříně? A přitom třešeň, první květnový den i polibek v jednom dnes už téměř zapomenutém českém literárním díle skutečně objevíme. Je to sice všechno poskládáno maličko jinak, ale je to tam.
O japonských slavnostech pořádaných pod kvetoucími třešněmi se u nás velmi dobře vědělo přinejmenším od sklonku 19. století. Kapitolu příznačně nazvanou Když kvetou třešně najdeme třeba v cestopise českého cestovatele Enrique Stanko Vráze z roku 1898. Už tady si naši pradědové mohli mnohé přečíst o výjimečném vztahu Japonců ke kvetoucím třešním – říkává se jim tu „sakura“, od našich evropských třešní jsou sice maličko odlišné, ale čistě botanicky patří ke stejnému rodu (Prunus). Rozhodně je v Japonsku nepěstují pro ovoce, vše cenné je ukryto v jejich nádherných květech; jsou tu spíše symbolem krásy, ale i pomíjivosti života. Po dlouhá staletí byla sakura součástí japonské kultury, vstoupila do zdejší poezie a pověstí, nelze se divit, že je také japonským národním stromem, podobně jako u nás lípa. Když tu tyto stromy rozkvetou, vyrazí celé rodiny kochat se jejich nádherou do zahrad a parků.
V našich končinách však největší sakurový rozruch odstartoval teprve v roce 1905, kdy se poprvé objevil román Sakura ve vichřici spisovatele Joea Hlouchy (1881–1957). Bylo to dílo ve své době velmi populární, do roku 1948 mělo za sebou dvanáct vydání – u tohoto srdceryvného románu s tragickým koncem slzely nejspíš všechny naše babičky. Děj onoho fiktivního deníku se odehrává v Japonsku, sleduje putování českého cestovatele, jenž se tu seznámí s půvabnou místní dívkou. A jak to tak v chytlavých románech bývá, zahoří k sobě láskou. Pro náš třešňový příběh je nejpodstatnější, že právě 1. května jejich láska dojde k oboustrannému stvrzení a jejich láskyplný rozhovor je zpečetěn vroucím polibkem. A jakže se ona dívenka jmenovala? No jen si to představte, byla to Sakura – Sakura Suzuki.
Sakura se v Čechách zakrátko stala symbolem natolik módním, že si z ní už v roce 1908 tropil šprýmy dokonce i Jaroslav Hašek, když na jednom pražském bále vytvořil stánek s „Výrobou zpěvů sákurských“. Do památníčků a na vějíře přítomných dam sepisoval rozkošné básničky, které ještě drobnými kresbami doplňoval jeho kamarád Jaroslav Kristián Kubín – mělo to obrovský úspěch, trefili se přesně do tehdejšího vkusu. Oba se prý přitom tak společensky unavili, že stánek museli už brzy po půlnoci zavřít.
Říkejte si o Máchovi, co chcete, ale pro mě je prvomájové líbání pod třešní spojeno jedině s vyprávěním Hlouchovým. Pro naše babičky to musela být četba neuvěřitelně dojemná až uhrančivě magická, nezapomenutelná a hlavně srozumitelná. Vlastně se jen z původního jediného prvomájového polibku s krásnou Sakurou časem stalo obecné líbání pod rozkvetlými třešněmi – jak si jsou najednou ty naše třešničky s japonskými sakurami báječně blízké.
Letošní rok s kvetením třešní zahýbal, na prvního máje 2024 bude už většina těchto stromů odkvetlá. Tuto milou líbací hru bych ale stejně nezavrhoval. Jen bychom si – poučeni letošním aprílovým zmatkem – mohli uštědřovat polibky pod rozkvetlými třešněmi klidně s předstihem i kdykoli jindy. Podstatné je, aby láska nakonec vždycky vítězila.
Aktualizovaná verze článku, jenž byl poprvé publikován pod titulem „Líbání pod třešní“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 29. 4. 2023.