Je to vcelku nadělení, když žijete přes dvacet let v ulici Na Aleji, kterou vůbec žádná alej nelemuje. Člověk by snad mohl z názvu vyvozovat, že tam nějaká alej byla aspoň dřív – jenže ani to není pravda, podél ulice se odjakživa táhl les. Proto jsem byl od dětství vůči všem alejím krajně nedůvěřivý, už jako školák jsem si vypisoval z povinné četby všechny zmínky o nich v naději, že se mi snad jednou podaří s vylhanou alejí v ulici Na Aleji nějak vyrovnat.
Díky této letité posedlosti dnes už dobře vím, že v české literatuře najdeme zmínek o alejích celé stovky. Není to vůbec málo, ale zas ani příliš moc, je dobré si uvědomit, že aleje byly u nás po staletí něčím zcela běžným. Jejich vysazování bylo v Čechách v roce 1884 dokonce přímo nařízeno zákonem: „Podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a obecních musejí býti aleje anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí, vyjímajíc části, které vedou osadami s uzavřenými řadami domů neb lesy“ – pravilo se v něm. Vysazovány měly být stromy ovocné, ale i plané. Jenže vlastně už v sedmdesátých letech 18. století bylo v platnosti i nařízení Marie Terezie, podle nějž měli být finančně odměňováni ti, kteří vysazují stromy kolem polí a cest.
Nejčastěji se v českých básních, románech či pamětech objevují aleje ovocné – vedou v nich naprosto jednoznačně jabloně, stříbrné jsou třešně, bronz mají aleje jeřabinové a ořešákové. Zato aleje hrušňové jsou poměrně vzácné, u těchto stromů jsou totiž literárně opěvovány spíše kusy solitérní. Méně než alejí ovocných je alejí lipových, národní symbol – navíc v době květu nádherně vonící – si tuto pozici určitě zaslouží. Avšak počet téměř stejný zaznamenáme i u alejí topolových. Spisovatel Ignát Herrmann kdysi tvrdil, že topoly bývaly za starých časů zvláštní výhradou panstva, takže v zemi s tolika šlechtickými sídly je jejich větší počet vlastně snadno pochopitelný. Až daleko za lipami a topoly jsou aleje kaštanové (tedy jírovcové), spíš zřídkavé jsou pak aleje modřínové, olšové, dubové, akátové a jalovcové. Nejkurioznější aleje v české literatuře dozajista stvořil Jan Neruda, jeho „Proutkové aleje“ z Václavského náměstí a helgolandskou alej bramborovou hned tak něco nepřekoná.
Výraznější náklonnost k alejím projevoval ve svých dílech Josef Svatopluk Machar, rádi o nich básnili Antonín Sova, Svatopluk Čech, Viktor Dyk a Josef Hora. Psávala o nich Růžena Svobodová, znali je Jindřich Šimon Baar, Vilém Mrštík, Fráňa Šrámek i četní další. A možná jste zatím nepostřehli, jak časté jsou aleje v knihách Aloise Jiráska. Pravda, ve Starých pověstech českých je zrovna nenajdete, ale text mnoha jiných jeho prací prorůstají aleje ovocné, lipové, kaštanové i topolové. Řekl bych, že on sám měl nejraději jistou alej broumovskou, přesněji alej statných vlašských topolů, která se táhla podél silnice z Broumova k lesům na Hutberku – lemovala totiž cestu vedoucí k domovu. V Broumově A. Jirásek studoval na gymnáziu a z jeho vzpomínek zjistíme, že k jeho oblíbeným předmětům tu patřila botanika. Vzpomínal na kulaťoučkého pátera Vincence Falgeho, rodilého trutnovského Němce a člověka dobrého srdce. Ten své žáky občas brával na botanické vycházky a mladý Jirásek prý horlivě botanizoval i sám. Téměř slavným se stal jeho školní herbář s rostlinami nasbíranými v okolí Broumova, od pozdějšího literáta jej dokonce odkoupil jeden z broumovských mnichů. Světe, div se, první Jiráskův honorář tedy nebyl literární ani kantorský – byl výsostně botanický.
Smysl názvu ulice Na Aleji jsem sice dodnes nepochopil, rozhodně už ale tuším, že bez alejí by tato země ztratila kus ze své historie. Bude jen dobré, když ani dnes aleje nebudou mizet.
Poprvé publikováno pod titulem „Literární aleje“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 15. 7. 2023.