Barvitým popisům krajiny z příběhů Karla Hynka Máchy (1810–1836) by bylo možné věnovat obsáhlou studii. Jistě by to bylo pojednání především o krajině romantické, ať zvrásněné skalními stěnami, hlubokými údolími a poseté jezery (takovou krajinu najdeme třeba v jeho románu Cikáni), či lemované pustými horami (ty jsou příznačné zas pro Pouť krkonošskou). Jen vzácněji se zmiňuje o krajině přeplněné lidmi (jako v případě pražské čtvrti kolem ulice Na Františku v Márince).
Máchovskou krajinomalbu občas dotvářejí i rostliny – jsou tu zmínky o temných jedlích, vysokých borovicích, růžích, plačících břízách, starých dubech, jalovci, vonícím bezu, bílém mechu, vodních liliích i hvozdících, také o jabloních a zlatých klasech. Určitě ale nesmíme vynechat ani rostliny exotické, ať už jsou to smutné květy cizokrajných rostlin v Kanálské zahradě (Márinka), či kvetoucí kaštany, cedr a palmy na Jordánu (Cikáni). Stejně jsem si téměř jistý, že v případě Máchových rostlin si každý hned jako první vybaví vonící borový háj, šeptající mech a slavíkem opěvovanou růži, to vše z jeho Máje – a je to jen dobře, tohle jsou totiž jeho florální motivy nejčastější. Právě růži bych připnul Máchovi do klopy jako květ jemu nejvlastnější: rád psal o planých keřích šípkových, výrazným symbolem mu byla také kytice svázaná z růží bílých a červených. A v Cikánech se objevuje růže ještě jedna, trochu podivná, a hlavně růži zcela nepodobná – říkal jí „růže Jericha“.
Růže z Jericha je pojmem prastarým, najdeme jej už v českém překladu Matthioliho Herbáře z roku 1596. Byl to tu poměrně statný a krásně kvetoucí keř, kterému dnes říkáme zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum). Používala jej dávná medicína a vlastně dodnes tuto liánu pěstujeme i v našich zahradách. Pod tímto jerišským jménem znala ve svých prózách zimolez i spisovatelka Růžena Svobodová, stejné jméno mu v románu Drašar přiřkla Teréza Nováková, zmiňují se o něm takto i Karel V. Rais a Růžena Jesenská.
Jenže jméno růže z Jericha nepatřilo jen zimolezu. Pár set let takto bývala zvána i pouštní rostlina Anastatica hierochuntica z čeledi brukvovitých, jíž dal české jméno choulivka jerišská teprve botanik Jan S. Presl v roce 1846. Ve svém Rostlinopisu o ní píše, že „jindá o ní rozdílné poboňky se povídaly, jako n. p. že suchá toliko na den narození Páně se otvírá, že znamená hodinu porodu a j.“ Roste v pouštních oblastech Blízkého východu a severní Afriky a v krásné literatuře snad nejbarvitěji o ní vypráví spisovatel Alois V. Šmilovský v povídce Spálený Šimák z roku 1891:
„V daleké svaté zemi roste prý v přímořském písku květinka, jižto vichřice snadno ze sypké půdy vychvacuje. Říkajíť jí růže z Jericha, a zbožní poutníci berou ji s sebou domů co drahou památku na svou pouť a povídají o ní, že panenka Maria Ježíškovy plénky na ní sušívala. A květina ta, vytržena z půdy, potuluje se druhdy v pustinách, schoulí se v kouli a sesýchá na troud. Ale když nebeský déšť ji porosí, tu se zelená na novo a rozkvétá znova.“
Dobře ji znal rovněž básník Julius Zeyer, v legendě Sestra Paskalina z roku 1884 ji vložil do škapulíře, aby v něm ukrytá nutila duchy nečisté říkat jen samou pravdu. A půvabný vánoční příběh o věštění podle rozvíjející se růže z Jericha popisuje také František J. Čečetka ve své novele nazvané Růže z Jericha z roku 1913:
„Věřím v moc a sílu růže z Jericha o štědrém večeru. Zázračná růže se otevře v této noci, splní-li se všechna naše přání. Zůstane schoulena, nebudou-li přání vyplněna…“
Se starými českými Vánocemi tedy ladí tato rostlina rozhodně víc než třeba dnes tolik oblíbená „vánoční hvězda“; je jen tragikomické, že v současnosti je za ni vyšinutými zahradnickými hokynáři smrtelně vážně vydáván mexicko-texaský vraneček Selaginella lepidophylla, který nemá s růží z Jericha, vánočním zázrakem a s narozením Božího syna společného zhola nic.
Máchova slova „a slze její jsou rosa na rozkvětlé růži Jericha“ určitě odkazují právě na choulivku jerišskou. Slzy vracející k životu seschlou rostlinu jsou tu působivým a výsostně romantickým životodárným plodem lidského smutku. A růže z Jericha je v celé Máchově literární zahradě jistě zároveň i zcela nejexotičtější rostlinou.
Poprvé publikováno pod titulem „Růže z Jericha“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 16. 9. 2023.