Načpak asi myslel chytrák Vocilka, když ve třetím dějství Strakonického dudáka prohlásil o Švandově Dorotce, že je to holka „jako mišpule“? Ze slovníku lidových rčení Jaroslava Zaorálka z roku 1947 se dovídáme, že takové děvče mělo být vlastně pěkné – a je zajímavé, že jako mišpule mohl být i kluk, ten prý byl samozřejmě taky hezký, ale k tomu dokonce i boubelatý. Jenže proč Josef Kajetán Tyl nechal Vocilku při tomto výroku na jevišti ještě i mlasknout? Opravdu tu mělo jít jen o tělesnou krásu? Proč najednou taková narážka na vjem čistě chuťový?
Mišpule obecná (Mespilus germanica) pochází z jihozápadní Asie a do Evropy se dostala už ve starověku přes Řecko. Nejnovější botanika tento druh někdy přiřazuje k hlohům (Crataegus germanica), což ovšem až tolik nepřekvapuje, vždyť dokonce už raný novověk nazýval mišpulí i jakousi jihoevropskou dřevinu, která k hlohům pravděpodobně rovněž patřila. Dávné Evropany zaujaly na mišpuli její plody zvláštní chuti, ve středověku se objevila v Uhrách, na jihu Německa, ale také v teplejších oblastech Čech i Moravy. Poměrně často se pěstovala ještě v 17. století, později se ale stávala vzácnější, takže na počátku 20. století na českém venkově vůbec běžná nebyla, v některých krajích ji znal jen málokdo. Nejspíš ji už tehdy nahradily jiné ovocné stromy, především ty sladší a zároveň rychleji zrající.
Aby totiž byly plody mišpule jedlé, musejí být přímo přezrálé nebo aspoň velmi dobře odleželé. Obvykle se proto sklízely až po mrazech, většinou až koncem října nebo začátkem listopadu, anebo se otrhaly plody dosud tvrdé a nechávaly se uležet na slámě v chladné komoře tak dlouho, než změkly – to pak vydržely až do Vánoc. Jejich chuť byla nakyslá, ale dalo se na ni zvyknout. V kuchyni se chuť mišpulí vylepšovala, obvykle se nejprve plody několikrát propíchly jehlou a pak povařily, výrazně dosladily či jinak ochutily. Často se zavařovaly, k čemuž se hodily i plody méně zralé, z plodů dobře vyzrálých se připravovaly paštičky či marmelády. Pojídaly se třeba i s rumem, dusily na másle a víně, ale nakládaly se také do octa.
Můžeme-li věřit lékaři Janu Černému, tak ještě na začátku 16. století se mišpule stejně používaly spíše k léčení než k přímé konzumaci: měly se jíst raději před jídlem, to pak prý byly účinnější. Pokud však sloužily jen jako čistá potravina, byl na ně čas až po jídle, přišly na řadu společně s ořechy, mandlemi nebo kaštany. V raně novověké medicíně se používaly i listy a pecky této dřeviny, připravovaly se z nich koupele, nálevem se proplachovalo zahleněné hrdlo i dásně a zuby, používaly se rovněž ve formě nejrůznějších obkladů nebo jako zásyp na rány. Byly dobré i při chrlení krve, drtily ledvinové kameny a pojídání plodů vlašských mišpulí prý mírnilo podivné chutě těhotných žen a posilovalo žaludek. Od starověku až do začátku 20. století se mišpule užívaly jako domácí prostředek proti průjmu.
Je jistě pozoruhodné, že mišpule poskytovala také kvalitní tvrdé dřevo, hodilo se k výrobě topůrek k oštěpům, kopím a bičům, ba dokonce i k důtkám „na zlé a nezbedné ženy“ – jak nám prozrazuje ve svém učeném spisu z roku 1596 doktor Adam Huber. Mišpule na trestání zlých žen? Ouvej, kdeže jsou teď všechny mišpulové lahodnosti a dívčí vnady – právě se rozplynuly jako mlhy nad horami!
Že by byla mišpule zrovna velká krasavice, nelze říci. Spíše je zajímavá svým dlouhým zráním. Být jako mišpule nejspíš znamenalo být už zralý, dozrávat až s vyšším věkem a přitom neztrácet nic ze své osobité, i když třeba ne zrovna sladké chuti. Tato kvalita s ryzí krásou mnoho společného neměla. Dík za tohle mišpulové podobenství, pane Tyle!
Poprvé publikováno pod titulem „Je libo mišpuli?“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 8. 10. 2022.