Plnou parou vpřed nebo taky jet na plný plyn – význam těchto po uhlí a benzinu páchnoucích rčení znají nepochybně všichni, těsně se nám spojují s dobou průmyslové revoluce. Jenže i v mnohem dávnější historii existovala jedna síla, která dokázala úspěšně rozpohybovat tělesa třeba i velmi hmotná, a to se přitom nemuselo ani nic zapalovat, natožpak cokoli očekávat od kolísavé síly lidských paží nebo plaché houževnatosti koňských spřežení. Ovládala se poměrně jednoduchým zvoláním „napnout plachty“ – mocnými kouzelníky tu byli vítr a pak ještě jedna jen nenápadná bylina. Znáte ji určitě všichni, od nepaměti se jí říkává len (Linum).
Velkého uznání se lnu dostalo už od římského učence Plinia, když o něm prohlásil, že je zázrakem přírody lapajícím větry a bouře. To, co roste jen z drobounkého semínka a samo se na tenké lodyze sotva udržuje nad zemí, umí nakonec přenášet lidi z jednoho konce světa na druhý – dodal ještě Plinius. Právě len přiblížil v antickém světě Egypt k Itálii či římský přístav v Ostii k Gibraltaru, zrovna on se stal požehnáním pro celou tehdejší námořní plavbu. Je sice pravda, že lodní plachty se později vyráběly i z konopí nebo bavlněného kartounu (v Orientu se splétaly také z bambusu), ve starověku však byly nejčastěji skutečně lněné.
Lodní plachty samozřejmě nebyly jediným darem lnu. Získávala se z něj příze, nitě, vyráběly se rozličně tkaniny, dokonce i krajky. A kdo by si nechtěl odpočinout v kanafasu! Ačkoli vlastně samotné slovo kanafas pochází z latinského názvu pro konopí (Cannabis), vůbec neoznačuje jen plátno konopné, ale i lněné. Lněná příze se opracovávala rukama na kolovrátku, podstatně efektivnější samozřejmě bylo pozdější průmyslové zpracování strojní.
Nejvíce užitku vždy přinášel pěstovaný len setý (Linum usitatissimum), jenž však ve svém rodu není sám, v současnosti je ve světě rozlišováno přes 200 dalších druhů. V české přírodě se můžeme setkat hned se sedmi druhy lnu a celá řada jiných je pěstovaná v zahradách pro okrasu. Nejvzácnějším naším domácím druhem je jistě len chlupatý (Linum hirsutum), objevující se vzácně pouze na jihu Moravy, jen o něco častější je pro svou nápadnou barvu květů nepřehlédnutelný len žlutý (Linum flavum). I ten se používal ve staré medicíně, dobře prý zabíral na otoky.
Široce užíván byl ale především len setý, který vykazoval léčivé účinky nejpočetnější. Ve staré medicíně bylo používáno především jeho semeno, semleté se pojídalo s medem, a když se do tohoto lektvaru přimíchal také pepř, mohly se z něj péct i koláče. Aby se prý jejich účinky ještě zvýšily, bylo dobré je zapíjet řeckým vínem. Len se přikládal na rány a spáleniny, na obklady se mazal smažený s octem. A obzvláště ceněný býval v medicíně ze semen lisovaný lněný olej, jenž ovšem sloužil také ke svícení. Lněný olej byl však vyhledáván rovněž v malířství, vytvářel totiž na plátně pružný, ale zároveň ne křehký povrch. Někdy se smíchával i s terpentýnem – tedy s destilovanou pryskyřicí některých jehličnanů. Používal se olej vařený i nevařený, přičemž nevařený zasychal dost pomalu, jeho vysychavost se urychlovala oním vařením. Kdeže olej makový, ořechový či konopný, ty až tak dobré pro malířství nebyly.
Je opravdu skoro neuvěřitelné, co všechno len lidstvu přinesl, rozhodně díky za kanafas i krajky… Jistě ale uznáte, že bez pevných lodních plachet by nikdy nebyl starý Řím opravdovou velmocí, kdo ví, jak by náš svět bez lnu a Říma vůbec vypadal. Horlivé napínání plachet v mém věku by bylo už vcelku pošetilé, a tak zůstanu věrný alespoň lněným košilím.
Poprvé publikováno pod titulem „Napnout plachty!“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 21. 5. 2022.