K chvále much hned tak někdo nedospěje, co zlých slov na tuto čeládku bylo do světa vykřičeno – kamarádská muška z pohádkové Zlatovlásky se v té záplavě výčitek ztrácí jako vor uprostřed Pacifiku. „Inu je Vám to prokletá holota, tyhle mouchy!“ – hřímal v roce 1884 ve fejetonu s příznačným názvem Mouchy i spisovatel Jan Neruda (1834–91).
Na několika stránkách onoho hmyzího hororu probral veškeré utrpení, jež mouchy lidem přinesly, od čtvrté rány egyptské až po mudrosloví Slovanů, kteří tato stvoření chválou a slávou nikdy neobestřeli. A když si hrdina příběhu odmítl nasadit do bytu netopýry i sršně, kteří by ty bzučivé bestie spolehlivě odlovili, ba dokonce se v jeho rukou neosvědčila ani plácačka, kterou hned rozbil okenní tabuli i několik rámečků s fotografiemi, dal na slova dobrého přítele, sebral pár šestáků a zašel do nejbližšího květinářství koupit si dva květináče se skočcem. „Ricinus communis – skočec obecný. Podávám jej zde veškerému zoufajícímu si lidstvu. Na podporu, k pomoci a spáse“ – pronesl s patřičným patosem v hlase v závěru této muchobijčí historie náš národní klasik.
Na přelomu 19. a 20. století se o tomto údajně spolehlivém odpuzovači much psalo skutečně často, recept na nepostradatelný skočec pěstovaný v oknech či v místnostech se objevoval v zahradnických časopisech, ale v roce 1922 se mihl třeba i v krátké próze botanika Josefa Velenovského: „Z bytu v létě vyženeme mouchy, když sem tam zavěsíme listy vlašského ořechu nebo vějíře kapradin. Také vůně řimbaby nesnesou. Ještě lépe pěstovati skočec za oknem.“ Jeho insekticidní účinky byly přičítány v rostlině obsaženému oleji. Ten se lisoval za studena z jeho semen.
Stará medicína jej znala hlavně jako projímadlo, mohlo to být purgativum velmi drastické, ale i zcela mírné, záleželo na množství podané látky. Jako projímadlo bezpečné se užíval buď v kapslích, nebo s jídlem, byl pojídán s horkou polévkou, nejlépe však vsáklý do práškového cukru. Používal se také při otravách houbami; při jakýchkoli otravách bylo zvykem vyvolat urychleně dávení, pokud se však jednalo o otravu, která byla rozeznána až po několika hodinách od konzumace jedovatých hub, bylo doporučováno podat spíše projímadlo, nejlépe tedy právě ricinový olej. Od starověku se jím léčily i choroby kloubů, popáleniny, vylepšoval barvu pokožky, odstraňoval lišeje. Sloužil i k výrobě mýdla a brilantiny, což byl toaletní prostředek používaný k pěstění vlasů a vousů. A v době 1. světové války se skočec stal dokonce strategickou surovinou, v amerických laboratořích se z něj pokoušeli izolovat látky, které by se daly použít v otravných plynech.
Avšak jedna vysoce ceněná schopnost skočcového oleje byla daleko mírumilovnější – sloužil rovněž ke svícení. Kromě svíček se v dobách před rozšířením plynu a petroleje ke svícení používaly i rostlinné oleje, především olej řepkový a lněný, ale i hořčičný, ořechový, olivový, sezamový či konopný – přednost měl vždycky ten cenově nejdostupnější. Olej skočcový býval v našich končinách nejspíš dost drahý, ve starých spisech bylo toto jeho využití přisuzováno spíše národům obývajícím Středozemí. A můžeme-li věřit římskému učenci Pliniovi, tak ke svícení se hodila i skočcová květenství, vyráběly se z nich knoty.
Skočec je vlastně ohromná rostlina! A to jsem ještě ani nepoznamenal, že se dostal i do biblického příběhu, zřejmě právě on potěšil starozákonního proroka Jonáše, když mu u Ninive poskytl stín a zbavil ho zloby. Z dávných zahrad prý spolehlivě odháněl i všechny krtky, tedy alespoň to tvrdili mnozí raně novověcí učenci.
A tak skočec do každé zahrady, parádu udělá opravdu velikou! No a s těmi Nerudovými mouchami by se to mohlo taky vyzkoušet.