Podle důvěryhodných údajů pražské policie s jistotou víme, že na začátku 20. století žilo v Praze 346 skřítků – jen na Karlově náměstí jich bydlelo osm. A v noci tam tancovávaly bludičky! Dost bývalo v Praze i rusalek, ve Stromovce jich měli sedmnáct, tři další byly v Kinského sadech, dvě v Grébovce a jedna pod Hradem v Jelením příkopu. Ví se samozřejmě také o dvou pražských vodnících. Ale i jiných strašidel bylo po Praze habaděj, jenže byla zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že neexistují. Ještěže nám o všech těchto stvořeních zanechal cennou zprávu v „Devateru pohádek“ pan Karel Čapek, jinak bychom dneska o nich nevěděli nic.
Pak se ani nedivme, že každý si vzpomene z poctivých strašidel ještě leda tak na hejkala a vlkodlaka, úplně z lidského povědomí už ale vymizel třeba takový bílý had se zlatou korunkou, který kdysi žil pod lískami. Tedy pod úplně každou zrovna ne, když se ovšem na lísce zazelenalo jmelí, byl v jejích kořenech tento tvor zaručeně. Byl to prý pravý hadí král, který každého dokázal obdařit nadlidskou moudrostí, člověk prý hned poznal dobré i zlé vlastnosti úplně všech rostlin. Ani šotci a zlí duchové mu neuškodili, protože se mohl kdykoli stát neviditelným a nezranitelným.
Svá zvláštní stvoření hostil také černý bez, ten nevábně vonící a mšicemi silně olezlý keř, který dříve rostl u každého stavení. Samozřejmě byly oceňovány léčivé vlastnosti jeho květů i plodů, šuškalo se ale také o jeho neobvyklých ubytovacích kapacitách. V jeho kořenech žil mocný démon, o němž v Pobaltí soudili, že je dokonce samotným zemským bohem Puškaitisem, jenž vládne všem zemským bůžkům a šotkům. Dary se bezu z nejhlubší úcty nosívaly!
K rostlinám měly blízko i dryády, víly, divoženky a lesní panny, které se toulávaly po lesích, milovaly tanec a pletly hlavy mládencům. Občas taky vstupovaly do stromů, do nichž se ovšem mohly převtělovat i ženy z lidského rodu – vzpomeňme třeba na neřestnou Myrrhu. Ještě brilantněji uměl využívat rostlinnou podobu mužský protějšek všech divých žen. Onen lesní muž (Lěši, Lisun) s jedním bezřasým okem a zelenými vlasy i chlupy dokázal proměňovat svou vizáž dokonce podle okolí, v němž se zrovna pohyboval – tu byl statný jako staletý dub, tu zas menší než nejčerstvější jarní travička.
S rostlinami nejpropletenější býval organismus, jehož stopy bychom vůbec nenašli v lesích nebo na loukách. Objevuje se totiž na zdech starých kostelů v podobě kamenných reliéfů, na nichž se lidská tvář nerozdělitelně propojuje s listy rostlin. Je to stvoření velmi podivně hybridní, stojící až na samém pomezí světa lidí a říše bohyně Flóry. Z tváře, úst, nosu nebo očí těchto zelených mužů vyrůstají větve a listy, jindy je jejich tvář z listů rovnou poskládána. Jedni soudí, že zelení muži by mohli symbolizovat nezkrocenou přírodu, tělesnou žádostivost až bezbožnost světa ležícího před kostelní zdí, jiní v nich vidí spíš jen dekoraci a možná i jemný žert.
Snad nejzvláštnější a navíc i dost vzácnou variantu zeleného muže představuje tvář či celá hlava, která se nečekaně objevuje tam, kde bychom hledali spíš zářivý květ nebo zralý plod rostliny – je to jednoduše rostlina s lidskou hlavou. Naše dolní fotografie přesně takové exoty zachycují, oba rostou na zdi českobrodského hřbitovního kostela, jenž byl postaven v roce 1560. Vidíme v nich snad přímo ukázkové zpracování biblického podobenství o pomíjivosti lidské krásy, která vždy nakonec uvadne stejně jako každý polní květ.
Velmi pestrý je zapomenutý svět dávných démonů, strašidel a nadpřirozených bytostí. Ani dnes není vůbec špatné znát chodníčky, na nichž se rádi zjevovali.
Poprvé publikováno pod titulem „Obludárium“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 5. 3. 2022, příloha Relax, s. IV.