O letošních Dušičkách (tj. 2. listopadu 2024) vykvetly v Českém Brodě šeříky. A nebyl to keř jen jediný, našel jsem jich více.
Květenství těchto podzimních šeříků jsou sice jen krátká, žádné exkluzivní laty to nejsou, ale je jejich na každém keři hned několik. A úžasně voní samozřejmě taky.
V posledních letech stávají se naše nádraží opravdovou pýchou a chloubou našeho národa. Není snad jediné staničky, která by nevykazovala vkusnou květinovou výzdobu; a tam, kde není vkusu, je viděti aspoň dobrou vůli.
– Máte pocit, že tento výrok je tak leda nepodařený vtip? Že květinovou výzdobu nádraží tvoří jenom hadince na železničních náspech a invazivní pajasany kolem zdí? Ale kdepak, není to žert, je to jen citát z jiné doby. V roce 1929, ze kterého tento citát pochází, totiž fungovala spousta věcí dočista jinak.
Traduje se, že nejstarším stromem České republiky je tis rostoucí v parku u zámku ve Vilémovicích na Havlíčkobrodsku. Jeho věk by údajně mohl přesahovat 1500 let.
O tom, že sněženky (Galanthus nivalis) jsou velice variabilní a lze najít nejrůznější odchylky ve tvaru a stavbě květu, se mezi zahradníky vyprávějí legendy.
Milí čtenáři Botany.cz,
už od roku 2002 je 21. červen oslavován jako Mezinárodní den zahradních trpaslíků.
Milí čtenáři,
tento nový seriál neberte, prosím, moc vážně. To jen tak žertujeme, hrajeme si. Všichni víme, že botanika – stejně jako každá věda – má jasně daný předmět svého výzkumu, ale i metody, má i nezpochybnitelné výstupy v praxi… Prostě je perfektní! Ostatně o bádáních současné botaniky pojednala třeba i naše nedávná výstava s jasným názvem O čem je současná botanika.
Na tomto místě jen tak namátkově vybíráme historky z dřívějších časů, abychom vám ukázali, o čem kdysi botanika třeba i mohla být, ale z nejrůznějších příčin už o tom není. Třeba to nakonec bude občas i zajímavý pohled na rostliny z úplně jiné strany.
Vše se mění, stálého nic není – praví lidová moudrost. Platí to samozřejmě i o jazyce. Sama botanická čeština prošla od 16. století mnoha změnami, s těžkostmi dnes porozumíme některým dávným botanickým pojmům – dnešní hlízu bude v někdejším bambolu hledat jen málokdo. Nejedná se však jen o změny lexikální povahy, nemění se tedy jen náš „slovník“. Některé změny jsou méně nápadné, ovšem o to pozoruhodnější.
Můj učitel hudební harmonie říkával, že akordy se popisují stejně jako krása ženy – zdola nahoru. Všechny mé kolegyně se jeho slovy samozřejmě cítily dotčeny, ani jsem se jim nedivil. Nicméně mělo to nakonec velmi kladný efekt – toto pravidlo jsme si totiž hned po první lekci zapamatovali úplně všichni, od té chvíle už nikdo z nás nikdy neuvažoval třeba o poloze kvarty u kvartsextakordu či terckvartakordu. Záhy jsem zjistil, že toto harmonické pravidlo platí i u popisu rostlin: začíná se u kořene, končí u květu a plodu. Skvěle! Viděl jsem v tom odraz všeobjímající harmonie.
Jenže jak jsem dorůstal, dostávalo se mi do rukou stále více botanické literatury, ve velké oblibě mám dosud hlavně literaturu starou. A tam už onen směr v popisech nebývá tak jednoznačný.
Udělali jste pro dobrou úrodu okurek opravdu všechno? Je váš záhon k jejich výsadbě dobře prohnojen kompostní zeminou? Prokypřili jste pak náležitě půdu? A co místo, je skutečně dostatečně teplé a zároveň přiměřeně vlhké? Jistě dobře víte, že to s nimi není vůbec snadné.
Literatura pojednávající o rostlinných jedech je běžná, nečiní sebemenší problém zjistit, které rostliny mohou být pro člověka nebezpečné. Přesto k otravám stále dochází, s narůstající módou sbírat léčivé rostliny v přírodě se nejspíš bude počet otrav ještě zvyšovat. Před nedávnem se mi dostala do ruky práce toxikologického centra v italském Miláně, která zaznamenává všechny případy, kdy se lidé obrátili o pomoc na toto lékařské pracoviště v letech 1995 až 2007, a to právě v souvislosti s rostlinami. Musím přiznat, že mi tato studie přivodila nemalý šok, dokládá totiž hned dvě alarmující skutečnosti.
Orlíček (Aquilegia) patří k nejkrásnějším dítkům naší flóry. Jeho poměrně velké a tvarově velmi charakteristické květy se rozezvoní vždycky ke konci jara na loukách a pastvinách, ve světlých lesích i při jejich okrajích, a to jak v nížinách, tak na horách. A navíc kolik jich na nás ještě cinká ze zahrad!
Souboj prvních dřevorubců západu USA s lesními velikány vysokými až 80 metrů a průměrem kmenu více než 10 metrů představila návštěvníkům tématická výstava Počátky lesnictví na Divokém západě v Návštěvnickém centru Průhonického parku, která probíhala od 2. 3. do 22. 5. 2011. Výstavu zapůjčilo Slezské zemské muzeum v Opavě s laskavým svolením autora Miroslava Franka.
