ZAJÍMAVOSTI

Setkání s kvetoucími vilíny (Hamamelis) může být pro mnohé událostí krajně neobvyklou, možná až lehce záhadnou. Mohlo by se totiž zdát, že se tyto keře svým kvetením nějak netrefily do správného ročního období – jejich větve se snad nejspíš z jakési tajemné potřeby obalují květy vždy v době velmi nevlídné.

Číst dál

Adam Huber z Riesenpachu, lékař císaře Rudolfa II., v druhém českém vydání Mattioliho Herbáře z roku 1596 důrazně upozorňuje na častou záměnu puškvorce a kosatce žlutého. Uvádí, že apatekáři až dosavad místo pravého Acorum (tedy puškvorce) užívají byliny, které se jinak říkává žluté potoční Lilium, aneb kosatec žlutý falešný. Zdůrazňuje, že tyto dvě rostliny jsou zcela odlišné, kosatec nemá ony vlastnosti, které jsou připisovány puškvorci. Měl samozřejmě pravdu, dnešním jazykem bychom řekli, že dávným lékárníkům nebyl příliš jasný rozdíl mezi puškvorcem obecným (Acorus calamus) a kosatcem žlutým (Iris pseudacorus). Jak ale vlastně k této záměně došlo? Obě rostliny rostou na podobných stanovištích, jejich listy jsou také dosti podobné, když zrovna nekvetou, lze je snadno zaměnit. Byla tedy tato záměna snad odvěká? Skutečně až 16. století svým kritickým pohledem vyřešilo tento omyl? Pokusme se na tuto otázku odpovědět.

Číst dál

Hned v první knize obsáhlého pojednání o rozmanitostech Království českého, jež spatřila světlo světa roku 1679, poznamenal jezuitský učenec Bohuslav Balbín, že v nejvyšší části Brd, které se říkávalo Baštinské hory, vykopávaly staré báby bylinářky zázvor. Ten potom nosívaly do Berouna a Prahy k prodeji. Jenže v těchto městech prý bylo zázvoru i tak dost, snadno se dal opatřit v lékárnách, takže jej pak tyhle tulačky roznášely ještě dále po menších vesnicích a osadách. Zdálo by se, že přinejmenším střední Čechy nebyly v době Balbínově jen krajem mlékem a strdím oplývajícím, byly snad rovnou zemí zázvorodárnou.

Číst dál

Nemálo rostlin bylo pojmenováno po významných osobnostech, nejčastěji po botanicích, někdy ale také po panovnících nebo dokonce po politicích. Vždy to měla být pro tyto jedince pocta, „taková památka opravdově stálejší než mohyla z kamenů neb kovu shotovená“ – prohlásili v roce 1820 o povaze těchto rostlinných jmen hrabě Bedřich Berchtold z Uherčic a přírodovědec Jan Svatopluk Presl. V některých jménech rostlin se však mohou objevit i bytosti z pradávných bájí a pověstí, zrovna tak je to v případě hlaváčku – bytost mýtickou najdeme ve jméně Adonis.

Číst dál

Zdálo by se, že botanika je vědou hodně uzavřenou, snad až příliš specializovanou. Občas se však přihodí, že se botanické pojmy stanou rozšířené mnohem obecněji a aniž si to uvědomujeme, nezřídka se setkáme při užití těchto pojmů i s pěkně barvitými nesmysly. Tak například:

Číst dál

Po Vánocích (přesně 27. 12. 2010) jsem seděl u televize a – jak je již zvykem některých panů – přecvakával jsem na ovladači jednotlivé programy. A tak jsem zrovna cvakl na pořad České televize s názvem Na cestě. A to zrovna ve chvíli, kdy se Jiří Bartoška a Miroslav Donutil (v čase 6:40) rozplývají nad láčkovkou seychelskou (Nepenthes pervillei). Nevěřil jsem svým uším, když jsem slyšel následující dialog:

Číst dál

V překladech beletrie, u televizních pořadů i v popularizační literatuře se můžeme setkat s podivuhodnými informacemi o rostlinách. Tyto chyby vznikají často doslovným překladem textu a často mají souvislost s lidovými nebo místními jmény rostlin, které nemají oporu ve vědecké nomenklatuře. Ke známým omylům, které vznikaly překladem z ruštiny a ze sibiřské limby udělaly cedr a ze smrku jedli, mohou přibývat další omyly při překladech z angličtiny.

Číst dál

Článek Advent podle věnců a kalendářů, který vyšel v MF Dnes v páteční příloze (28. 11. 2008), mě slušně pobavil. Na přípravu adventního věnečku si totiž máme připravit tento botanický materiál: buxus, mochnu a penízovku stříbrnou. Copak to asi je? Snaha vypátrat uvedené rostliny mi příjemně zaplnila páteční podvečer.

Číst dál

Čím jsem starší, tím hůře spím. Občas nedokážu usnout celou noc. To si pak připadám jako obyvatel vesničky Macondo z Márquezova románu Sto roků samoty.

Číst dál

„Rozhlédla se po mýtině, která se rozkládala na úbočí kopce. Byla ze tří stran obklopena duby a platany. Platany právě odhazovaly létající semínka, která se líně snášela na dlouhý pás zahrady… medové světlo, padající vrtulky, tančící včely.“ – Terry Pratchett: Klobouk s oblohou.

Číst dál

Trápí vás, že si váš potomek ocucává prsty a okusuje nehty? Není nic snadnějšího, než mu prstíky namazat čertovým lejnem – tuto zaručenou radu najdeme vcelku běžně v praktických domácích příručkách z přelomu 19. a 20. století. Čertovo lejno (nebo také ločidlo, asant či ozant) znali v časech našich babiček a dědečků snad všichni, zvláštní silně smrdutou klejopryskyřici pocházející z kořene rostliny zvané ločidlo čertovo lejno (Ferula assa-foetida) používali také k odhánění zajíců od pěstovaných stromků a rozpuštěná ve vodě prý pomáhala při koňské kolice. Daleko významnější roli však hrála tato látka v dobách starších, byla tehdy ceněným lékem. Koření podobného názvu si můžete opatřit i dnes, obvykle se dováží z Indie. Jenže to je právě ta svízel, pravé čertovo lejno pochází z Íránu, v Indii zmiňovaná rostlina neroste.

Číst dál