Čas od času k nám dolehnou nové zvěsti o vyhynutí dalšího rostlinného druhu. Někdy zmizí druh jen z části svého areálu, v horším případě vyhyne zcela. Už jsme si tak nějak zvykli, že za to často může člověk, máme pocit, že počet těchto případů stále stoupá, tuto nemilou tendenci spojujeme především s novověkým rozvojem lidské společnosti. Ovšem kdy tohle vlastně začalo? Který druh vyhynul díky naší rozpínavé povaze jako první?
Jednu z nejstarších zpráv o vyhynutí rostlinného druhu, které bylo velmi pravděpodobně zapříčiněno člověkem, najdeme už v hlavním Pliniově díle (Historia naturalis) z 1. století n. l. Antika už od dob starých Řeků vysoce cenila tzv. laser, tedy pryskyřici z jakési rostliny, která rostla pouze v Kyrenaice, severoafrické kolonii založené Řeky v 7. století př. n. l., na území dnešní severovýchodní Libye. Laser byl tehdy tou nejvzácnější panaceou – lékem na všechny nemoci. Vlastní rostlinu, ze které se laser získával, Řekové nazývali Silphion, Římané Silphium. S novodobým severoamerickým rodem Silphium (Asteraceae) nemá jeho starověký jmenovec společného samozřejmě vůbec nic. Měla to být snad rostlina miříkovitá, asi z příbuzenstva ločidel, s černým kořenem a zlatým listem, žlutými květy a srdcovitými plody. Kromě pryskyřice se z rostliny zužitkovával také stonek rostliny – ten nacházel uplatnění v kuchyních bohatých Římanů.
Antika považovala laser za učiněný poklad, spolu se státní zásobou zlata a stříbra byl dokonce přechováván ve státní pokladně; Caesar nakoupil 1500 liber laseru, aby Římu zajistil potřebné rezervy. Plinius popsal pěknou řádku případů, v nichž laser spolehlivě pomáhal léčit. Ovšem už tehdy si stěžoval, že se tento nejvzácnější dar přírody už skoro nikde nedá sehnat, protože jediné dvě lokality v Kyrenaice byly zničeny pastevci, kteří tam nezřízeně vyháněli dobytek. Za doby císaře Nerona byl Silphion už zbožím velmi nedostatkovým, poslední svědectví o jeho existenci pochází ze 4. století n. l. Snahy nahradit ho laserem přiváženým z Persie či Arménie byly liché, jiné rostliny nedosahovaly jeho kvalit. Záhy tedy bylo jasné, že kyrenaiský Silphion už prostě není.
Povědomí o této bylině přetrvalo až do novověku, učená Evropa stále tušila, že tam kdesi v Kyrenaice by mělo růst cosi mimořádného. Nejspíš o tom svědčí i poněkud zmatená poznámka Adama Hubera z Riesenpachu v českém překladu Matthioliova Herbáře z roku 1596. U miříkovitých rostlin totiž zmiňuje pryskyřici Ammoniacum, Gummi Armoniak z rostliny, kteráž roste v Africe okolo města Cyrene Libyae. A navíc dodává, že prý bylina, z níž ta pryskyřice teče, jakož za času Dioscoridis, tak i nám nyní jest neznámá. Není snad potřeba příliš dlouze nad tímto údajem meditovat, asi tady nepůjde o Silphion z Kyrenaiky. Spíše nás může napadnout, že se zřejmě bude jednat o pryskyřici druhu Dorema ammoniacum, který sice také patří k miříkovitým, avšak pochází až ze Střední Asie, z oblasti od Íránu po západní Pákistán. Trochu se to tady popletlo – propojilo se tu dávno oplakané s něčím jiným, také sice vzácným a ceněným, ale přeci jen ještě stále existujícím. Laser byl pořád dychtivě hledán, vždyť kdo by nechtěl vlastnit všelék. I námi už zmiňovaný Huber přináší na toto téma ještě jednu drobnou poznámku: Mnozí tomu chtějí, že by Angelika měla býti z pokolení Laserpitií aneb Silphií, a oznamuje Dodonaeus, že jest mu šťáva Laser řečená, à Cortuso poslána byla, kteráž té šťávě ješto z kořene Angeliky se prejští, podobná byla. Je asi vcelku zbytečné hledat zdroj Cortusova laseru – chcete-li, laser může být i čistá voda. To jediné, co nám po této rostlině zůstalo, jsou kromě několika písemných zmínek jen její údajná vyobrazení na kyrenaiských mincích z 5. až 3. století př. n. l. – tak ohromně byla ceněna, že se dostala i na tehdejší mince. Víc už nemáme nic, naprosto nic. Přesto je to vcelku dost! Vždyť kdo ví, kolik rostlin méně věhlasných vyhynulo lidským přičiněním bez sebemenšího povšimnutí.
