Je trochu zvláštní, že podle známého rčení jedna vlaštovka jaro rozhodně nedělá, když ale vidíme první sněženku, padající trůn zimy se nám vybaví okamžitě. Sněženka (Galanthus nivalis) má snad přímo ve svém květu vepsáno, že je znamením nového jara, počátku lepších časů. A zdálo by se, že to snad tak muselo být vždycky. Jenže pravda to tak úplně není.
Už v raném novověku se samozřejmě dobře vědělo, že tato cibulovina s milým květem je rostlinou předjarní. Mnohdy se však pletla s bledulí a občas byla spojována i s narcisem, všechna tahle jarní drobotina byla pro dávné Čechy „narcisek či narcisová růžička“. Ani stará medicína jim větší pozornost nevěnovala, vařené se údajně hodily leda k vyvolání dávení. Samotné české jméno sněženka je vlastně dost nové, poprvé je publikovali až bratři Preslové v roce 1819, pro bleduli zavedli jméno blednivka (spisovatelka Sofie Podlipská pro ni později měla milé jméno bledninka), narcis zůstal narcisem. Sněžence se říkávalo také podsněžník, někdy i sněhovka, začala být tedy nerozlučně spojována se sněhem, jemuž dokáže srdnatě vzdorovat. Jindy to však byla také vyskočilka či dokonce hodně divně „kozí dříst“; český etymolog Václav Machek viděl původ tohoto svérázného jména v ukrajinském slově „kozodryst“, které údajně vzniklo zkomolením slova „skorozrist“, jež označovalo rostlinu záhy rostoucí. I v tomto „kozím případě“ byla vlastně její brzkost tím hlavním, oč se jednalo.
Takže teprve poslední dvě staletí vložila do květů sněženky celou šíři symboliky konce období sněhu. Prokvetla básněmi, romány i povídkami, psali o ní František L. Čelakovský, Božena Němcová, Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Josef S. Machar, Josef V. Sládek, Jindřich Š. Baar, Adolf Heyduk, Karel V. Rais, František Halas a mnozí další. Její jarní vítězství prorostlo i do školních učebnic a metodických příruček. A na jednu raně jarní sněženkovou událost zavzpomínal dokonce i německý kancléř Otto von Bismarck.
Stalo se to při Bismarckově první návštěvě v ruském Petrohradu v roce 1859. V prvních jarních dnech si při procházce po Pavlovském parku ruský car povšiml, že uprostřed trávníku stojí vojenská stráž. Sami vojáci svou přítomnost na tomto místě vysvětlit nedokázali, prý jen plnili rozkaz, o jehož smyslu neměli ponětí. Až při usilovnějším šetření si jeden starý vysloužilec vzpomněl, jak mu jeho táta kdysi vypravoval o carevně Kateřině II., která na onom místě viděla kvést sněženky v nezvykle brzké roční době. Nechtěla, aby je někdo otrhal, a tak přikázala, aby je tu hlídali – k obraně sněženek bodáky nasadit! Carevna zemřela v roce 1796, stráž tu však hlídala stále. Kancléř Bismarck v této příhodě viděl ve své podstatě prazvláštní rys ruské povahy: rozkazy tu platí stále, je nepodstatné, že bitva už skončila.
Značné popularitě se sněženka těšila také ve Velké Británii. Sami Angličané se dodnes přou, jestli je u nich tato květina původní, jisté je, že se tu objevuje velmi často. Už v 19. století botanikové zaznamenali, že květ sněženek umí překvapit svou podobou, neudivovaly je jen sněženky plnokvěté, všimli si i nejrůznějších odchylek v květech jednoduchých – u nás se o nich poprvé obšírněji zmínil botanik Ladislav Čelakovský v roce 1891. A právě v tomto roce se konala v Anglii i první konference milovníků sněženek. Časem se pro tuto speciální sortu zahradníků vžilo označení „galantofilové“, nejenže zvláštní exempláře sněženek sbírali, ale sami je i křížili. Nelze se divit, že dnes se pěstuje více než 500 odrůd sněženek, ať už odchylek pocházejících z přírody, nebo vzniklých křížením.
Nejkrásněji o sněžence ale stejně vyprávěl náš Karel Čapek, který jistě galantofilem nebyl: „žádná vítězná palma ani strom poznání ani vavřín slávy není krásnější, než ten bílý a křehký kalíšek na bledém stonku, kývající se v sychravém větru.“
