Večer před svatým Janem Křtitelem, kdy příroda otvírá zdroje tajuplných sil svých a bujná mládež chystá se slaviti mysterie lásky pod širým nebem, nastává černobýlu krátká, ale důležitá úloha. Mládenci i panny uvíjejí věnce z černobýlu, a jakmile vzplanou ohně svatojánské, kladou si věnce na hlavu, opásají se černobýlem, a podavše sobě po párech ruce tančí kolem ohně a skákají přes šlehající plameny, soudíce z podařených nebo pochybených skoků o šťastném či nešťastném manželství – takto se rozepsal v roce 1879 o zvláštním upotřebení pelyňku černobýlu etnobotanik Primus Sobotka. Je zřejmé, že o magické svatojánské noci (z 23. na 24. června) byl černobýl bylinou zcela nepostradatelnou. Navíc zavěšený před vraty prý odvracel od domu všechno zlé, odháněl duchy i choroby. A kdo nechtěl být napálen při obchodování, měl u sebe nosit černobýlový kořen vykopaný právě na svatého Jana taky. Zrovna v tento den se pod jeho kořenem zjevoval i tajemný uhel, z něhož se dalo vyrobit ryzí zlato. Ceněny byly ale též léčivé schopnosti černobýlu, zvali jej dokonce Matkou bylin.
Veškeré svatojánské byliny měly mít nejlepší léčivou sílu. Pozoruhodné vlastnosti byly přisuzovány svatojánské třezalce – říkávalo se jí přímo bylina svatého Jana, protože v době jeho svátku obvykle vykvétá. Sbírala se společně s hojivým heřmánkem a při ochraně proti uřknutí nepostradatelným úročníkem, nechala se doma dva dny odležet, aby nabrala patřičnou zázračnou moc. Pak sloužila jako lék, zaháněla temné síly a čáry, vplétala se rovněž do svatojánských věnců a vykuřovaly se jí místnosti. Žádná síla nečistá to pak v domě nevydržela. Znala ji i svatá inkvizice a exorcisté.
Se jménem svatého Jana byly ale spojovány i další rostliny: komonici lékařské se říkávalo janokadeřávek či svatojánská kadeř, tváří svatého Jana byl árón, rybíz zas vínem svatého Jana.
V předvečer svatojánského svátku stlaly děti v Podkrkonoší, Jizerských i Lužických horách pod stolem svatojánskou postýlku z devatera kvítí, do které vložily ještě obrázky svatých. Z bylin do ní patřil vopich, pupava, mateřídouška, svatojánský kola (snad kopretiny), anýz, horský jetel, celtník, heřmánek a pupavčí. Ráno děti objevily v těchto bylinkách drobné dárečky (máminy koláče, svatojánský chléb, krejcary, cukrátka, ořechy aj.) a nasušené byliny z tohoto lože pak sloužily jako léčivé, mohly také ochraňovat před bouřkou a bleskem. V noci jim totiž údajně požehnal sám svatý Jan.
Tradovalo se, že až do svatého Jana Křtitele nemá jíst matka, jíž zemřelo dítě, žádné sladké lesní plody. V tento den prý chodí Panna Marie po ráji a rozdává lesní ovoce mrtvým dětem – a přece jen mámy krkavčí by jim tyto dobroty mohly ujídat. V Polsku se nesbíraly lesní plody dokonce až do 3. července, kdy ctili památku Matki Bożej Jagodnej. Dokonce se věřilo, že žena, která až do tohoto svátku nesní žádné lesní plody, má větší jistotu, že porodí zdravé potomky.
Před svatojánským východem slunce se tradičně trhávala mateřídouška. Jenže ta se musela dobře uschovat, aby se s ní daly na Štědrý den podkuřovat stromy, prý aby nepomrzly. Mnohé rostliny se ale také trhávaly až před polednem – ze starých zvěstí bezpečně víme, že například jistá „bába kořenivá“ z Poříčan u Českého Brodu sbírávala o tomto svátku vždy mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou dopolední kromě černobýlu a mateřídoušky i polej, bedrník, stozrnko, jakýsi „kravský roh“, ale i jiné léčivé a aromatické rostliny.
Právě v tento den se trhal blín. Zakopal se pak v hrnci nasekaný až do svátku svatého Jana Evangelisty (tj. do 27. prosince), olej takto vzniklý se pak používal jako účinné mazání při dně. Podobně sloužil i svatojánský olej jalovcový a právě jalovcové dřevo se v některých regionech pálilo i ve svatojánských ohních.
Dost svérázně se o svatojánském večeru sbíral také barvínek, vůbec totiž pro něj nechodily báby kořenářky, plnili si jím vaky drzí pytláci. Odvarem z něj potom omývali pušky, aby jejich střely nikdy neminuly cíl. Ovšem pozor, museli být při sklízení barvínku úplně nazí, jinak by kouzlo nefungovalo.
Svatojánský svátek byl prostě samý bylinkový zázrak, v tomto čase mohlo kvést dokonce i to, co nikdy jindy nekvetlo vůbec – kupříkladu kapradí. Kdo nosil květ kapradiny u sebe, stával se neviditelným, zároveň rozuměl řeči zvířat, nikdy ho neopouštělo štěstí, dokázal najít i ty nejskrytější poklady. Jeho získávání bylo ale velmi riskantní, zájemce musel překonat četné nástrahy ďábelské, které ho mohly připravit o život. Nic platné nebylo, že už v roce 1562 měl učený Tadeáš Hájek z Hájku všechno to kapradinové bláznění za poboňk a šejd, pověsti o kapradinovém květu se šířily neustále.
Na sv. Jana Křtitele se v Čechách také věštívala budoucnost, přičemž i k tomu se používaly různé rostliny. Ceněný byl třeba netřesk: každý člen rodiny si opatřil v tento den svůj vlastní kus a zavěsil ho do trámu nad stolem. Komu se nejdéle vydržel zelenat, ten se měl dožít nejvyššího věku. Vysazoval se ale rovněž do květináčů a podle množství listů těchto výpěstků se po čase odhadoval počet dožitých let zahradníka.
Rozhodně nesmíme zapomenout ani na svatojánské věštění vdavek, k němuž sloužily věnečky spletené z různého kvítí. Na Bydžovsku se květiny pěti barev svázané do věnců vkládaly na noc pod hlavu – o kterém mládenci se pak děvčeti zdálo, ten se měl stát jejím manželem. Věnečky se ale také házely na stromy nebo pouštěly se po vodě. Když hozený věneček na stromě zůstal viset, byly vdavky za dveřmi. No a dívka, které věneček po potoce odplaval až někam k moři, měla smůlu, svatby se hned tak nedočkala. Nejlepší bylo, když ho z vody vytáhl některý z přihlížejících mladíků – to už do ohlášek moc času nechybělo. Podle květin se daly věštit i vlastnosti ženicha dosud neznámého. To se zase do věnečků svázaly rostliny představující sedm mužských ctnosti a stejný počet jejich nešvarů – neměl v nich být zapleten koukol, protože přitahoval blesky, ale ani růže, neboť upomínala na trnovou korunu Kristovu. Květy, které vydržely ve věnci nejdéle svěží, odhalovaly povahu nastávajícího. Uhodnete, jestli patřil třeba vlčí mák k bylinám ctným či neřestným? Pravdu má, kdo tvrdí, že mák byl ničema, v květomluvě symbolizoval špatného otce. Naopak na nejdéle vonící devaterník nebo jahodník se skládaly oslavné dívčí ódy. Byla to učiněná magie – ještěže utržený vlčí mák tak rychle vadne.
Svatojánské věnce ale věšívaly hospodyně také ve světnici za obrazy nebo do oken. Při bouřce pak házely několik lupínků a květů z nich do kamen, společně s pronášenou modlitbou měl jejich plamen chránit dům před bleskem. Kouřem ze svatojánského věnce se rovněž ze stavení zapuzovala nemoc i čáry.
Na závěr ještě dodejme, že naši předkové si považovali i popelu ze svatojánských ohňů. Uhlíky zakopané pod prahem, nebo zastrčené pod krovem střechy, chránily dům před každou pohromou, před požárem i učarováním. Ohořelé dřevo přinesené na pole prospívalo také úrodě a půda se zúrodnila, když byla posypána svatojánským popelem.
Rozšířená verze článku, jenž byl poprvé publikován pod titulem „Svatojánské čáry“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 19. 6. 2021.