Botanika a múzy: Svatováclavské víno

Jan Neruda, Romance o Karlu IV.
…Jan Neruda, Romance o Karlu IV.

Kdo by neznal tento Nerudův básnický popis setkání krále Karla s Buškem z Vilhartic u číše vína – zvykli jsme si právě císaři Karlu IV. připisovat největší zásluhy za rozšíření pěstování révy vinné (Vitis vinifera) u nás. Jenže samotné počátky pěstování révy v Čechách kladou pověsti do časů podstatně starších, až někam k přelomu 9. a 10. století. A skládají vlastně hold ženě, byla to totiž údajně kněžna Ludmila, manželka knížete Bořivoje I. a babička knížete Václava, která nechala přivézt révu do Čech a vysadit ji na Mělnicku. Z pověstí toto místo známe, leželo snad u středočeské obce Dřísy, na úpatí vrchu Cecemín – dodnes se zdejší pietně udržované vinici říkává „svatováclavská“. Právě tady prý totiž o něco později vinařil i svatý Václav. A tak atributem patrona českého národa není pouze knížecí koruna či kopí s praporem, ale dokonce i vědro s vinnými hrozny, které podle pověsti sám svatý Václav sesbíral, aby z nich vylisoval mešní víno. Sochu svatého Václava s vědrem plným hroznů v Dřísech skutečně najdeme. Stará vinice se na tomto místě nacházela jen do začátku 19. století, ta dnešní byla obnovena teprve ve 20. století.

Svatý Václav v Dřísech

Pověst dávného českého vína byla přinejmenším nejednoznačná, našli se jeho hanitelé, nemálo však bylo i jeho udatných zastánců – s trochou nadsázky můžeme říci, že pro ty prvé bylo české víno trpké, zatímco pro ty druhé jen natrpklé.
Naši předkové dokázali zužitkovat révu vinnou naprosto celou, sloužila k léčení mnoha neduhů i v raně novověké medicíně. Sepsání veškerého tehdejšího použití by klidně mohlo být námětem velmi obsáhlé knihy, a tak alespoň připomeňme, že se léčilo i révovými listy a mladými výhonky, pomáhaly při bolestech hlavy a horkosti, míza byla dobrá proti úplavici, uhrům a svrabu, ceněn byl však i vinný ocet, ba dokonce i popel z révových výhonů, vinné kvasnice, prach z vinných jadérek a vinný kámen. Léčivý nápoj se lisoval také z nezralých hroznů. Dobře známé byly i rozinky, tedy sušené bobule vinné révy, a rozhodně bylo rozšířené i víno pálené, které se destilovalo z kvalitního silného vína. To mělo nejen ostřit zrak, ale i posilovat paměť a navracet sílu, podávané v malé dávce s vyluhovaným pelyňkem vylepšovalo také chuť k jídlu a zahánělo břišní červy – nejspíš tady můžeme hledat počátky výroby absintu. Rozhodně se ale také vědělo, že škodí játrům a nervům, od jeho konzumace byli odrazováni všichni sangvinici a cholerici.
Pití vína bylo doporučováno jen lidem starším, ještě Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562 upozorňoval, že dětem a lidem mladším dvaceti let by se nemělo podávat vůbec. Nebylo doporučováno ani pití vinného moštu, jelikož nadýmal a vůbec přinášel více škody než užitku.

Domácí vína se v Čechách v 16. století pila spíše o všedních dnech, za nejprospěšnější bylo vždy pokládáno víno bílé, v 17. století však byla ve velké oblibě i červená vína mělnická. Dobarvovala se ostružinami, borůvkami, doslazovala cukrem, jejich vůni zvýrazňoval bezový květ se šalvějí. O svátcích se obvykle nalévala vína cizí, především ta sladká, dochucovaná medem, ale i nesladká vína moravská, uherská a rýnská. Traduje se, že i císař a český král Ferdinand I. Habsburský (1503–64) před každou cestou do Prahy si nechal poslat napřed vůz s rakouským vínem a údajně až císař Ferdinand III. (1608–57) okoštoval v roce 1645 při návštěvě Prahy české víno poprvé. A prý mu nakonec i chutnalo, byl s ním dokonce spokojen více než s vínem rakouským.

Vinice u Dřís