Podle staré pražské pověsti, kterou zaznamenala spisovatelka Popelka Biliánová (1862–1941), byl kdysi v klášteře Na Františku místními klariskami vyráběn záhadný lék, jemuž se říkávalo „kapky svaté Anežky“. Byl to lektvar ve své době velmi vyhledávaný, měl prý zázračné účinky především při léčbě očních chorob, velká sháňka po něm byla dokonce ještě i po zrušení kláštera.
Recept na onu kouzelnou vodičku jeptišky údajně získaly kolem roku 1700 od jisté polské šlechtičny. Usadila se na Starém Městě, jenže zrovna dobře se jí tu nevedlo, roznemohla se. Klarisky se jí proto ujaly, uzdravily ji a ona jim pak z vděčnosti přenechala kouzelnou recepturu, kterou znala ze své vlasti – ona sama těmto kapkám říkávala „vlaštovčí voda“.
Pověst o nešťastné polské šlechtičně zanechávající v Praze zázračný lék je velmi pozoruhodná, protože je půvabně nevěrohodná. O takzvané vlaštovčí vodě se totiž vědělo po celé učené Evropě už od starověku, jeptišky ji určitě musely znát ze starých spisů uchovávaných v klášterní knihovně. Vlaštovky byly známé starověkým Řekům i Římanům, už oni přivedli na svět až do novověku tradovanou historku o jejich schopnosti léčit slepotu svých mladých květinou, která se objevuje v době, kdy tito ptáci přilétají, a pak zase vadne při jejich odletu. Latinsky se jí od věků říkávalo Chelidonium majus, pro Čechy to byla celidonie nebo moderněji vlaštovičník větší. Jistě tuto bylinu všichni znáte, roste v hojné míře kolem cest, podél zdí či plotů.
Už z časů antických víme, že naoranžovělá šťáva vytékající z této rostliny se jímala do měděných nádob, potom se na žhavém popelu mírně povařila, nesmělo se zapomenout do ní přidat i krapet medu. Nic lepšího na oči prý nebylo, dokázala rozpouštět i oční zákal. Středověk k tomu přidal ještě nezbytnost zředění vlaštovičníkové šťávy mlékem nebo růžovou vodou, to aby nebyla až tak silná a zrak nakonec ještě více nepoškodila. Ale i na bradavice, píštěle a nádory dobrá byla. Kořen vlaštovičníku ve víně vařený se používal také k léčení jater a žloutenky, rozličné léčivé účinky se ale údajně projevovaly, i když se třeba jen kousek jeho lístku vložil do bot. Užití vlaštovičníku tedy rozhodně bylo obecně známé, pokud i tak byla zrovna pražská vlaštovčí voda lékem obzvláště výjimečným, musela obsahovat ještě něco navíc.
Právě na tuto možnost poukazuje i závěr oné pražské pověsti, má totiž dost blízko až k legendě faustovské. To se prý dlouho po zrušení kláštera objevil v Praze jakýsi polský student: všech se vyptával na zázračné vlaštovčí kapky, vcelku neomaleně tvrdil, že recept k jejich výrobě je ztraceným dědičným tajemstvím jeho rodiny, proto by ho rád získal zpět; nejspíš mu šlo o vlastní slávu a zisk. Jenže na přesný recept si už v Praze nikdo nepamatoval, a tak student aspoň veškerý zbytek léku skoupil. Potom se nastěhoval do staroměstského domu U Boží tváře, kde se pokoušel složení lektvaru odhalit chemickým rozborem. A tu jedné temné noci za jeho oknem vyšlehly plameny a ozval se výbuch – bezvládné studentovo tělo pak našli naprosto zčernalé. Divný chemik se stal okamžitě v očích Pražanů černokněžníkem, jistě musel být ve spolku se samotným ďáblem, který si nakonec jeho hříšnou duši odnesl do pekla. Po nocích se prý ještě dlouho jeho stín ploužil pražskými ulicemi, nejčastěji býval viděn v okolí domu U Boží tváře.
Co tehdy vlastně mohlo tak ukrutně vybuchnout? Šťáva z vlaštovičníku? Nebo snad med, mléko či růžová voda? To nejspíš nebudou zrovna nebezpečné trhaviny. A tak raději pozor na pražské vlaštovky, vážení, kdo ví, co všechno do léku pro svá písklata ještě přidávají.
Poprvé publikováno v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 20. 8. 2022.