Když Jan Amos Komenský vytvářel v roce 1627 mapu Moravy, zaznamenal do ní v oblasti severně a východně od obce Kobylí (na Břeclavsku) také dvě jezera. Dnes již tyto vodní plochy neexistují, nevzpomínají si na ně většinou ani místní. Přesto se do tohoto kraje podívejme a pokusme se najít alespoň drobné náznaky jejich dřívější přítomnosti.
Musela to být jezera dosti rozsáhlá, jejich plocha na mapě podstatně vyplňuje prostor mezi obcemi Kobylí, Brumovice a Terezín. Další jezero se ještě nacházelo jižně od obce Čejč. Jejich existenci zachycuje také mladší mapa holandských nakladatelů Cóvense a Mortiera z roku 1742, i když zde je už jednolitá plocha Kobylského jezera rozdělena na dvě menší jezera, jedno se nachází severně od Kobylí, druhé východně od Brumovic. Poměrně přesně obě jezera lokalizuje také mapa pořízená při Druhém vojenském mapování Moravy z let 1836–40, Kobylské jezero je na ní sice patrné již méně, plocha Čejčského jezera je však ohraničená velmi zřetelně.
První písemná zmínka o Kobylském jezeru pochází z roku 1464. Rozkládalo se na ploše asi 10 kilometrů čtverečních, jeho maximální hloubka dosahovala 10 m. Pravděpodobně však obě jezera existovala už od počátku holocénu. Je zřejmé, že voda v jezerech byla brakická (poloslaná), v Kobylském jezeře žily i ryby, kolem se rozkládala slaniska. Dosti podrobně se v roce 1580 rozhovořil o Čejčském jezeře moravský zemský lékař Tomáš Jordán z Klausenburku. Voda v něm údajně nebyla ani tak slaná jako spíše hořká, její barva byla žlutozelená, v létě silně zapáchala, obsahovala větší množství síry. Zřejmě i nadnášela, činila prý tělo lehkým. Ryby v tomto jezeře nežily žádné, na březích jezera se bělaly nánosy soli. Voda léčila choroby kůže, k pití se samozřejmě naprosto nehodila, dokonce ani jako lék být vnitřně podávána nemohla.
O místních slanomilných rostlinách (halofytech) se zmiňují v první květeně Moravy z roku 1835 Rudolph Rohrer a August Mayer, uvádějí odtud a od Měnína (zde se nacházelo Měnínské jezero) druhy Alsine marina, Aster canus, Aster tripolium var. pannonicus, Bassia prostrata, Bupleurum tenuissimum, Chenopodium maritimum, Carex hordeiformis, Crypsis aculeata, Glaux maritima, Glyceria distans, Leontodon salinus, Plantago maritima, Salsola kali, Salicornia herbacea a Scorzonera parviflora. Z dalších druhů uvádějí Hippuris vulgaris, Typha angustifolia, Utricularia vulgaris a Veronica longifolia.
Od 15. do 18. století byla jezera silně zanášena jemným bahenním kalem, proto v 18. a především 19. století byla vysoušena. Čejčské jezero bylo vysušeno v roce 1859, zánik Kobylského jezera lze datovat rokem 1835, kdy bylo prokopáno koryto k říčce Trkmance a jezero postupně odvodněno. Avšak k naprosté devastaci zdejších slanisek v této době určitě nedošlo. V nejstarším moravském botanickém klíči od Josefa Schlossera („Anleitung, die im Mährischen Gouvernement wildwachsenden und am häufigsten cultivierten phanerogamen Pflanzen nach der analytischen Methode durch eigene Untersuchungen zu bestimmen“), který vyšel v roce 1843 v Brně, najdeme od Kobylského jezera 16 druhů, rostly tu prý Atriplex alba, Ceratophyllum demersum, Euphorbia villosa, Glaux maritima, Isnardia palustris, Litorella lacustris, Potamogeton densus, Potamogeton pectinatus, Pycreus pannonicus, Salicornia herbacea, Salsola kali, Samolus valerandi, Scirpus maritimus, Scorzonera parviflora, Schoberia marina, Veronica longifolia, z řas Chara aspera a Chara hispida. Našli bychom tedy zde řadu zajímavých halofytních druhů. Ale ještě dokonce i Edvard Formánek ve své knize „Květena Moravy a rakouského Slezska“ z roku 1887 v této oblasti stále zaznamenává výskyt některých halofytů – tak například jitrocel přímořský (Plantago maritima) měl růst „v příkopech bývalého Kobylského jezera“, solenka Valerandova (Samolus valerandi) „v průhonech bývalého Čejčského jezera“, sivěnka přímořská (Glaux maritima) zase „v potoku, jenž spojoval Čejčské a Kobylské jezero“, skrytěnka bodlinatá (Crypsis aculeata) se vyskytovala „mezi rákosem ve vypuštěném jezeře u Terezova poblíž Čejče“ a „na Kobylském jezeře u Čejče“ rostl i hadí mord maloúborný (Scorzonera parviflora). Takže když v době kolem roku 1900 bylo koryto odvodňovacího kanálu zanešeno náplavy a jezero se opět začalo naplňovat vodou, na původní plochu jezera se vrátily mokřady porostlé rákosinou a znovu se mohly začít šířit i slanomilné druhy rostlin. Na mokřadu zahnízdili také vodní ptáci. V roce 1965 bylo jezero opět téměř plné. Prostě nádherný příklad vítězství přírody nad lidskou domýšlivostí! A tak tehdejší nepokořitelní „národohospodáři“ prohloubili koryto samotné Trkmanky a provedli důkladnou melioraci území, čímž totálně a jednou provždy celou tuto unikátní oblast zničili.
Vystoupali jsme tedy na nejvyšší bod této oblasti, na Kobylskou skálu (263 m n. m.), abychom se rozhlédli po kraji. Vždyť právě pod námi se měla jezera nacházet. Sama Kobylská skála je nevelkým skalním ostrohem nad poli, vinohrady a sady meruňek a broskvoní, široko daleko jediné místo s původní vegetací. Cílem naší cesty nebyla floristická inventarizace území, přesto jsme na této lokalitě postřehli řadu ohrožených druhů rostlin (např. Carex michelii, Verbascum phoeniceum) i živočichů (např. Papilio machaon). Lokalita je v současnosti výrazně ohrožena sešlapem, za své rejdiště si ji vyhlédli hráči airsoftu.
V obci Kobylí dodnes můžeme najít alespoň v místních názvech několik upomínek na jezero. Stojí tu Dvůr Ostrůvek, který skutečně vystupuje mírně nad úroveň okolních polí, na mezích a podél polních cest jsou patrné porosty rákosu, snad pozůstatek dřívějšího mokřadu. Severně od vesnice najdeme i místní Fischhaus, připomínku někdejší rybárny. Rybniční hospodářství je zde písemně doloženo již na začátku novověku.
Podle vojenské mapy z první poloviny 19. století zasahovalo Kobylské jezero až do prostoru mezi obcemi Brumovice a Terezín. Snad právě tady se udrželo původní jezero nejdéle.
Jihovýchodně od Terezína se nachází obec Čejč, na jejímž jihovýchodním okraji se rozkládalo Čejčské jezero. Vřele doporučujeme důkladně si prohlédnout podrobnější mapu této oblasti. Při troše představivosti totiž východní břeh bývalého jezera odhadnete podle průběhu lemu lesa, který se nachází jihovýchodně od Čejče. Dobře patrný je i z leteckých snímků.
Na břehu někdejšího Čejčského jezera se nachází přírodní památka Výchoz, nápadný skalnatý masiv, který vznikl těžbou písku a lignitu. Zbytek lignitové sloje, která je starší než 10 milionů let, zde najdeme dosud, celá lokalita je významným geologickým odkryvem. Jižněji na tuto lokalitu navazuje přírodní rezervace Čejkovické Špidláky.
Stopy po bývalých jezerech jsou v dnešní krajině již jen velmi nezřetelné. Šedesátá léta minulého století odnesla do nenávratna velmi pozoruhodný kout jižní Moravy. Zánik těchto jezer nelze spojovat jen s devastací vzácných halofytních stanovišť, jejich likvidace se dotkla i života samotných lidí. Po celá staletí generace místních obyvatel využívaly tuto oblast nejen pro zemědělské účely – přívětivá krajina této části Moravy jim sloužila mnohem pestřeji. Jezera s rybami, vodními ptáky a vzácnou květenou vystřídala uniformní pole. Bylo tu, není tu – teď už zůstali opravdu jen havrani na plotu…
Fotografováno dne 8. 4. 2007.