Syn.: Crocus cartwrightianus var. leucadensis Herb., Crocus nivalis Klatt, nom. illeg., Crocus peloponnesiacus Orph.
Čeleď: Iridaceae – kosatcovité
Rozšíření: Endemit západního a jižního Řecka, zasahuje na Peloponés, také roste na Jónských ostrovech a přesahuje i do jižní Albánie, kde jsou známy dvě nepříliš bohaté lokality. Jakkoli je proměnlivý, lokální populace mohou mít jednotně zbarvené květy; někteří badatelé je pak rozlišují na úrovni variet nebo dokonce až poddruhů.
Ekologie: Provází pastviny a travnaté a křovinaté svahy s mediteránní vegetací typu frygana, velmi často na vápenci. Vystupuje do nadmořské výšky asi 1500 m. Kvete od září do listopadu.
Popis: Bylina s podzemní hlízkou, jejíž obal se síťkovitě rozpadá na tenká vlákna. Listy vyrůstají současně s květy, bývá jich 5–11, čárkovitých, 1–2 mm širokých. Květy se tvoří po jednom až čtyřech, jsou nejčastěji bílé, někdy s růžovofialovými proužky, v ústí jsou žluté, řidčeji bílé, okvětní cípy jsou obkopinaté, 2–4,5 cm dlouhé a 1,3–1,5 cm široké, na vrcholu zaokrouhlené; tyčinky jsou 3, se žlutými prašníky; čnělka je žlutá nebo oranžová, větvená do 3 ramen 1–1,6 cm dlouhých, kratších než polovina okvětních cípů, která nejsou dále opětovně dělená ani laločnatá. Plodem je elipsoidní tobolka 1,5–2,5 cm dlouhá.
Poznámka: Patří mezi podzimní krokusy z příbuzenstva druhu Crocus cartwightianus, kam se řadí asi pět blízce příbuzných typů rozšířených od jižní Itálie po Turecko a Krym. Jedním z nich je i odedávna pěstovaný sterilní Crocus sativus, který je zřejmě hybridního původu.
Fotografovala Eva Rencová, dne 19. 10. 2018 (Řecko, Peloponés, Parnonas).