Hned v první knize obsáhlého pojednání o rozmanitostech Království českého, jež spatřila světlo světa roku 1679, poznamenal jezuitský učenec Bohuslav Balbín, že v nejvyšší části Brd, které se říkávalo Baštinské hory, vykopávaly staré báby bylinářky zázvor. Ten potom nosívaly do Berouna a Prahy k prodeji. Jenže v těchto městech prý bylo zázvoru i tak dost, snadno se dal opatřit v lékárnách, takže jej pak tyhle tulačky roznášely ještě dále po menších vesnicích a osadách. Zdálo by se, že přinejmenším střední Čechy nebyly v době Balbínově jen krajem mlékem a strdím oplývajícím, byly snad rovnou zemí zázvorodárnou.
Zázvor znali naši předkové už ve středověku. Používala jej stará medicína, pročišťoval prý plíce, zaháněl kašel, ulehčoval zažívání, posiloval srdce. A dovážel se z daleka. Zázvorem však mohlo být v časech nejdávnějších nejspíš kde co: dokonce ještě v roce 1562 musel Tadeáš Hájek z Hájku vyvracet dříve rozšířené tvrzení, že zázvor je vlastně kořenem pepře. Podotkl tehdy, že je přivážen do Benátek a odtud až k nám ze severní Afriky, Arábie a Indie, sám se sice ještě v souladu s dobovými znalostmi domníval, že je to vlastně strom, ale jeho poznámka o „třtinovatém listí“ a „uzlovatém kořeni“ měla už ke skutečné podobě této rostliny blízko.
V současnosti napočítáme na celém světě zhruba 200 druhů zázvoru (Zingiber) a všechny pocházejí v tropů jihovýchodní Asie, najdeme je tu v širokém pásu táhnoucím se od Indie až po Novou Guineu. Pro svou pikantní chuť je nejvyhledávanějším zázvor lékařský (Zingiber officinale), který se používá jako koření, ale také k výrobě zázvorových delikates. Je pěstován i v mnoha dalších oblastech světa, nutno však zdůraznit, že jsou to vždy země velmi teplé, tropické – informace o zázvoru rostoucím v Brdech je tedy naprosto neuvěřitelná.
Jenže stejně zmínky o jakémsi záhadném českém zázvoru objevíme i v lékařských lexikonech dokonce ještě na přelomu 17. a 18. století, nejednou je tu přímo zmiňován druh Zingiber bohemicum. Všechny tyto údaje snad souvisely s tvrzením Balbínovým, takže nic nového z nich nevyčteme, s jasnějšími zprávami o našem domácím zázvoru se můžeme setkat až později. Teprve následující desetiletí upřesnila, že toto jméno bylo vlastně pouhým synonymem pro lékárnickou drogu zvanou Radix ari, kterou byl kořen árónu. Tím dávná brdská záhada skončila, v roce 1908 se dostalo už i do široce používaného Ottova slovníku naučného, že označení zázvor český nejspíš skutečně patří árónu plamatému (Arum maculatum), jenž roste i u nás.
Árón (říkávalo se mu také Árónova brada nebo tvář svatého Jana) byl samozřejmě velmi dobře znám, své uplatnění nacházel ve staré medicíně nejen jako prostředek proti kašli a záduše, byla mu dokonce připisována schopnost odvracet mor. Uměl údajně rovněž tišit bolest způsobenou dnou, jeho listy se přikládaly na rány, spáleniny a vředy, nálev z drcených semen pomáhal i při bolesti uší. Dým z jeho kořene odháněl hady a ještěrky, jeho listy přibalené k sýru byly dobrou obranou proti nenechavým červům. Vyráběla se z něj i líčidla. Velmi účinný býval zapečený do chleba, to pak prý skýtal ochranu proti rozličným jedům. Árón se skvěle hodil do arzenálu každé bylinkářky, ať už mu říkávala jakkoli. Jen jednu vadu tohle všechno mělo – v Brdech už jej dnes neuvidíme, byl tu zřejmě v minulosti zcela vysbírán.
O svůj „zázvor“ tedy Brdy definitivně přišly; napadá mě, že by snad nebylo od věci prověřit i obsah pytle oné všem českým dětem známé lišky běžící k Táboru. Vůbec bych se nedivil, kdyby v něm i ona nakonec měla opět jen ten nešťastný árón.
Poprvé publikováno pod titulem „Zázvor z Brd“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 2. 4. 2022.