Říká se, že nejvyšší strom České republiky roste nedaleko od obce Vlastiboř na Jablonecku – všechny stromy u nás samozřejmě změřeny nejsou, ale možné to je, v roce 2014 mu byla naměřena úctyhodná výška přes 64 metry. A byl tu patrně vysazen teprve v sedmdesátých letech 19. století, což zas až tak dávno není. Možná už tušíte, že to nebude žádný smrk ani jedle: boubínský Král smrků měřil něco přes 58 m, památná Fremuthova jedle od Dolní Folmavy jen 51 m. Onen vlastibořský velikán vůbec není naší dřevinou domácí, pochází až ze západu Severní Ameriky – je to douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii). Ve své domovině mohou její největší kusy dosáhnout výšky i přes 100 m a dožívají se věku okolo 750 let, i když jsou doloženy také exempláře podstatně starší.
Traduje se, že prvním Evropanem, který douglasku viděl, byl skotský botanik Archibald Menzies. Mělo se to odehrát v roce 1792 na tichomořském pobřeží kanadského ostrova Vancouver u Nootka Sound, podle jeho herbářové položky byl potom v roce 1803 tento strom i popsán jako nový druh. Speciálně pro nás Čechy však může být velmi zajímavá drobná poznámka českého botanika Karla Bořivoje Presla z roku 1849 (tiskem 1851): ve svém spisu Epimeliae Botanicae se o výskytu této dřeviny v oblasti zátoky Nootka totiž zmínil rovněž (douglaska je zde uvedena jako Abies taxifolia) a u onoho údaje dokonce ještě uvedl jméno výborného botanika a úžasného dobrodruha Tadeáše Haenkeho, rodáka ze severních Čech. Haenkeho životní pouť Presl znal velmi dobře, nejzajímavější nálezy z jeho sběrů vydával tiskem právě on. Dobře věděl, že Haenke v srpnu 1791 dorazil se španělskou expedicí do Nootka Sound rovněž; měli tehdy údajně zjistit, zda existuje úžina, jež by spojovala Tichý oceán se severním Atlantikem. Dostali se až k jižnímu pobřeží Aljašky, hledanou úžinu pochopitelně neobjevili, a tak se obrátili k jihu a 13. srpna zakotvili právě v Nootka Sound. Haenke se tu zajímal i o rostliny, zaujala jej například růže, kterou později Presl pro vědu popsal jako druh Rosa nutkana, z jehličnanů jistě postřehl zerav obrovský (Thuja plicata) a rozhodně i douglasku. Je tedy jisté, že náš neohrožený cestovatel viděl douglasku ještě před svým skotským kolegou.
Semena douglasky se do Evropy dostala zásluhou botanika Davida Douglase až v roce 1827 a první exemplář tohoto druhu byl zřejmě vysazen v roce 1829 v jihoanglickém hrabství Buckinghamshire, v parku u sídla Dropmore, kde od roku 1795 shromažďoval lord William Grenville svou unikátní sbírku jehličnanů. A hned v roce 1829 poznalo první douglasku také Německo, v roce 1833 rostla už i na území dnešního Polska. U nás přinesl o douglasce první tištěnou zprávu lesnicko-myslivecký list „Forst- und Jagd-Neuigkeiten“ v červnu 1828. Pro tehdejšího zpravodaje F. G. Rietsche byla pozoruhodná především obrovitost těchto stromů, správně už tehdy usoudil, že by se této dřevině mohlo dařit i u nás, tušil, že by tento druh mohl být též dobrým zdrojem stavebního a palivového dřeva.
Na českém území pak byla první douglaska vysazena v roce 1842 v Chudenicích u Klatov. Avšak v lesních porostech se začala objevovat ve větší míře teprve po roce 1870. Památných douglasek v současnosti u nás najdeme hned několik, známá je třeba Wäberova douglaska v Kopci, jedenáct pěkných douglasek roste u myslivny v Třešti a šest v Zátiší u Svatoslavi, ještě podstatně více je jich nedaleko Předklášteří u Tišnova. Opravdovým rájem památných douglasek je však Arboretum Bukovina v Českém ráji. Právě tady už v šedesátých letech 19. století založil majitel hruboskalského panství Jan Bedřich Lexa z Aehrenthalu výsadbovou plochu, na níž se pokoušel pěstovat cizokrajné dřeviny, u nichž předpokládal, že by jednou mohly růst i v našich lesích. Douglasky vydržely, a že se jim u nás skutečně daří, dosvědčuje i náš nejvyšší strom.
Tento text je poněkud rozšířenou verzí článku, jenž byl poprvé publikován pod titulem „Nejvyšší Čech“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 12. 11. 2022.