Bylo by vcelku málo, kdyby se nám při vzpomínce na spisovatelku Boženu Němcovou (1820–1862) vybavily z celého rostlinného světa jen tři lískové oříšky z její pohádky o Popelce. Vždyť rostlinami voní mnohé její knihy a ve dvou dílech se k nim přiblížila velmi těsně.
Sofie Podlipská ve svém „Životopise Boženy Němcové“ vzpomíná, že na počátku padesátých let 19. století paní Božena chodívala na pražské botanické výlety společně s věhlasným botanikem Filipem M. Opizem. Už tehdy byla botanika její velkou zálibou. Sama si tak trochu rozverně s rostlinstvem začala v roce 1855, kdy společně se svými přáteli Hanušem Jurenkou a Václavem Bendlem sepsali pro jičínský humoristický časopis „Rachejtle“ pojednání s příznačným názvem „Nejnovější a nejpůvodnější slovanský Selam čili Květinomluva“. Svérázná květomluva byla v této době záležitostí módní, její první české zpracování vytvořil už v roce 1833 Karel Amerling, následovala Vlčkova „Slovanská květomluva dle způsobu východozemního Selamu“ z roku 1852. Časem tahle „řeč květin“ pronikla dokonce i do příruček určených k výchově mládeže. Řekněme si upřímně, že ryze literárně to byla produkce spíš podprůměrná (botanicky samozřejmě rovnou bezcenná), Češi by nebyli správnými Čechy, kdyby si hned na adresu tohoto kuriózního „znakového systému“ nezavtipkovali – celá tato práce naší autorské trojice byla vlastně ozdravným žertem. Čekali byste třeba u jejich vysvětlení významu břečťanu nějaké patetické moudro o věčnosti? Kdepak, je tu jen zasténání: „Neviňte se tak pevně okolo mne; zlámete mi žebra.“ Ani švestka tu nevyjadřuje v jiných květomluvách tradované omámení snovým přeludem, pro tentokrát byla jen zdvořilým odmítnutím nabízené slivovice. A podobných legrácek je tu přes šedesát.
Ona jičínská „Květinomluva“, z níž tu přinášíme kratičkou ukázku, byla k novodobému vydání připravena literárním historikem Miloslavem Novotným, vydalo ji k Novému roku 1948 pro své přátele v nákladu jen nevelkém nakladatelství Kvasnička a Hampl v Praze.
Do podstatně odlišného světla staví botanické záliby Boženy Němcové její článek „Kraje a lesy ve Zvolensku“, jenž vyšel v českém přírodovědném časopisu Živa v roce 1859. Vyprávěla tu o celém kraji, místních lidech i jejich zvycích, může být překvapivé, jak dobře znala rovněž středoslovenskou flóru. Seřadila tamní rostliny podle stanovišť, na nichž rostou, používala jejich jména latinská a v nejednom případě zaznamenala i jména lidová. Češi v této době mohli znát slovenské botanické poměry vlastně jen z několika studií, přičemž ta nejstarší z nich – „Flora Carpatorum“ z pera švédského botanika Görana Wahlenberga z roku 1814 – pojednávala vlastně pouze o květeně Malé Fatry, Chočských vrchů, Nízkých, Západních, Vysokých a Belianských Tater. V roce 1853 vyšla už první ucelená flóra celého území Slovenska s názvem „Května Slovenska“, jejímž autorem byl slovenský lékař a botanik Gustáv Reuss; v roce 1859 podle této knihy vytvořil stručné srovnání české a slovenské květeny ještě Emanuel Purkyně. Můžeme tedy konstatovat, že článek Boženy Němcové patřil skutečně k vůbec prvním studiím o květeně Slovenska.
Dodnes zajímavá jsou především jí zaznamenaná slovenská jména některých rostlin. Reuss napsal svou studii jakousi slovakizovanou češtinou, tvorbu slovenských rostlinných jmen si usnadnil převzetím řady jmen z děl českého botanika Jana S. Presla. Nepřebral však od něj jména všechna, některá ryze slovenská navrhl sám, část čerpal také z lidového jazyka. Je bezpochyby pozoruhodné, že v článku B. Němcové najdeme i jména, která neznal ani G. Reuss. Uveďme si jen pár příkladů:
Velmi neobvyklá jsou jí doložená jména pro jehličnany, pro mladý jehličnatý les se používaly výrazy sihla nebo sihlina, malý smrk byl sihljak. Jedle byla háštra nebo háštrina, modřín zas skverk. Vřesu se říkávalo riasa, v tmavých lesích rostl blištek (tedy kopytník), kvetl perlokvítek (konvalinka) a bibolenka (sněženka), na travnatých čistinách fialový peruník (kosatec). Birjučinou byl ptačí zob a psie trpče zas zimolez, po zemi se vinul zízoleň (břečťan). Určitě je zajímavé, že ľubovník, jímž dnešní slovenština označuje třezalku, byl tehdy u Zvolena vlastně devaterníkem. Vyjmenovala navíc i několik druhů hub (např. muchotravka, mlieč, sivienka), ty v Reussově práci nebyly zastoupeny vůbec.
Botanické znalosti Boženy Němcové rozhodně nebyly malé a jí zaznamenaná slovenská jména některých rostlin nesou dokonce pečeť jedinečného historického svědectví.
Tento text je rozšířenou verzí článku, který byl poprvé publikován pod titulem „Květiny paní Boženy“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 18. 12. 2021, příloha Relax, s. IV.