Kdo by neznal pranostiku o svátku svatého Jiří, kdy vylézají hadi, štíři? Legendární drakobijce byl s plazy svázán neopomenutelně, kdysi se dokonce říkávalo, že kdo uvidí hada před svatojiřským svátkem, po celý rok se těchto plazů bát nemusí. Už méně se ale ví, že právě s tímto svátkem se pojí také staré a vlastně dodnes ještě zčásti známé pověsti o zázračném jeteli.
V roce 1889 poznamenal etnograf Čeněk Zíbrt ve své knize s vášnivým názvem Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk, že v době před svatým Jiřím (dříve 23. dubna, v současnosti o den později) má jetelový čtyřlístek zvláštní čarovnou moc: když jej najdete, čeká vás velká láska. Důležité však je neutrhnout čtyřlístek holou rukou, k jeho sklizni se nejlépe hodí bílý šátek přes ruku přehozený. Pak se musí tajně zašít do šatů nebo vložit do střevíců osoby, která se má zamilovat. I jiné zázraky čtyřlístek přinést mohl, pokud byl zašit do čepice nebo šatů mužských, měl mít dotyčný obzvláštní štěstí v kartách. Rozhodně nikdy o tom ale ona jetelem očarovávaná osoba nesměla vědět, to by pak kouzlo nefungovalo.
Jenže občas se lístky na jeteli ještě více rozhojnily, i ty potom měly svůj zvláštní význam: pětilístek upozorňoval na spoustu dětí, z nichž první měl být dozajista chlapec, a šestilístek přinášel ryzí štěstí. Pozor však na jetel se sedmi lístky, ten rozhodně nikdy netrhejte, zvěstuje totiž brzkou smrt.
Rozdrcený čtyřlístek bylo také dobré přimíchat do sklenky vína dívky, o niž byl zájem. Když se vína napila, zahořela láskou k tomu, kdo jí sklenici podal. Ovšem přílišné bujení jetele na cestičce k domu prý bylo zase neklamným znamením konce lásky – milý nechodil, jetel nesešlapával, s láskou byla veta.
Za zmnožení lístků u jetele je údajně zodpovědná genetická mutace, které se ponejvíce objevuje u jetele plazivého (Trifolium repens). Ten se vyskytuje ve velké části západní Eurasie i severní a východní Afriky, člověkem však byl rozšířen také na Dálný východ, do jižní Afriky, Austrálie i Ameriky – není tedy nic divného na tom, že jeho občasné lístkové anomálie si všimli lidé skoro po celém světě. Je samozřejmě dočista nesmyslné nahrazovat čtyřlístek jetelový jiným rostlinným druhem se čtyřčetnými listy – žádný šťavel se svatojiřskému jetelíčku opravdu nevyrovná.
Ke svému českému jménu přišel jetel poměrně nedávno, dříve to byl zásadně a jedině „dětel“. Etymolog Václav Machek soudil, že toto jméno bylo vlastně odvozeno od slovesa „douti“, rostlina totiž za vlhka může způsobovat nadýmání dobytka. Teprve Jungmannův Slovník česko-německý z roku 1835 jména jetel a dětel zrovnoprávnil; přesto se v botanických dílech s dětelem můžeme setkat ještě i v polovině 19. století.
Ve staré medicíně se nejčastěji přidával do různých bylinných směsí. Používal se proti kašli, souchotinám, vařený sloužil jako projímadlo, přikládal se na mozoly a vředy. Byl také dobrou pastvou pro telata a jehňata a v 16. století byl oceňován jako výborná medonosná bylina. To však moc neladilo s pozdějším tvrzením známého přírodovědce Charlese Darwina, jenž prohlásil, že květy jetele lučního mohou opylovat výhradně čmeláci – a ti vlastně med ve větším množství nevytvářejí. Dospěl tehdy i k pozoruhodnému závěru, že když jsou larvy a kukly čmeláků častou kořistí myší, měli by se čmeláci objevovat častěji v osídlených oblastech, kde jsou chovány kočky, které zpropadené myši loví. Mělo platit, že čím více koček, tím méně myší; čím méně myší, tím více čmeláků; čím více čmeláků, tím úrodnější luční jetel. Na plodnost jetele tedy nakonec měly mít nejpodstatnější vliv domácí kočky.
Pan Darwin to v tomto případě s železnou logikou maličko přehnal, nicméně pokusil se poukázat na vztahy v přírodě, které skutečně nemusejí být člověku hned zcela zřejmé. Kdo by jen tušil, k čemu všemu může být takový jetelíček dobrý!
Post scriptum:
Vzhledem k tomu, že nevlastním ani jedinou fotografii pověstmi opředeného čtyřlístku nalezeného do svátku svatého Jiří, přiložil jsem k článku alespoň fotografie koček, které při pěstování jetele tolik oceňoval Charles Darwin. Koček není nikdy dost. A když se to vezme kolem a kolem, tak kočky jsou vlastně taky pro štěstí.
Tento text byl poprvé publikován pod titulem „Zázračný jetel“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 16. 4. 2022.