Jaký byl vztah hudebního skladatele Bedřicha Smetany (1824–1884) k rostlinám? Při hledání odpovědi na tuto otázku se někomu třeba jen tak znenadání v hlavě rozezní árie „Ó, vy lípy“ z opery Libuše, eventuálně si vybaví chmelovou scénu z třetího dějství Tajemství. Avšak zmínky o rostlinách v jeho operách můžeme vlastně vynechat, o Smetanovi mnoho neříkají, libreta k nim přece napsali jiní.
To je už daleko lepší vzpomenout si na jeho radostnou polku, kterou zkomponoval po slavnosti zahradních jiřinek – tato květinová událost jej jistě příjemně oslovila. Hudební historik snad ještě v paměti opráší vzpomínku na jeho praděda Matěje, panského zahradníka v Sadové, či dokonce se mu rozvoní rozmarýnové a pomerančovníkové květy, které si nechávala posílat tamější hraběnka od Kinských z Chlumce. Jenže tím to nejspíš končí. Kdybychom chtěli Smetanovi připnout do klopy nějakou pro něj charakteristickou květinu, museli bychom asi zavítat do světa jeho symfonické tvorby a trochu víc spekulovat. A vlastně proč ne, zkusme to třeba rovnou s Mou vlastí.
Téměř všechny symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti mají jasně definované místo svého děje: Vyšehrad, Vltava, Tábor, Blaník, i umístění Šárky je jasné, v tomto příběhu jsme v okolí pražského Děvína. Jen botanicky zcela nejvyzývavější symfonická báseň Z českých luhů a hájů přesnější lokalizaci tají. V představách si možná až příliš často spojujeme Smetanu s jeho rodnou Litomyšlí, a tak i jeho luhy a háje vložil v roce 1900 spisovatel František V. Krejčí právě do tohoto kraje. Jenže už Arne Novák jej ve fejetonu z roku 1926 opravil: „Mýlíme se jistě, namlouváme-li si, že ze symfonické básně o českých luzích a hájích k nám mluví Litomyšlsko s mírným vděkem svých lučin, svého stromoví nad Loučnou s temnou kulisou pohorských lesů v pozadí.“ Sám Smetana se v krátkém nástinu obsahu této symfonické básně jen vágně zmiňoval o lesních krajích, ale nakonec přidal i trochu konkrétnější zmínku o veselých úrodných nížinách labských a jiných. Později se ještě rozvyprávěl o kráse lesního pobytu v létě okolo poledne, kdy slunce stojí zrovna nad hlavou: „V lese úplné šero a jen zřídka kde mezi vrcholky stromů prokmitne jasný paprsek.“
Můžeme upřesnit, že luhem bylo v češtině 19. století míněno „místo bahnité stromy rozdílnými obzvláště olšemi a vrbami nehustě zarostlé“, kdežto háj byl „les malý stinný z rozdílných dřev listnatých sestávající“. Tak tyto dva pojmy alespoň rozlišoval Jan S. Presl ve svém botanickém spisu z roku 1848. V obou případech bychom tedy určitě měli být obklopeni stromy listnatými, smrčiny i bory můžeme minout. A k místu snad budeme nejblíž, když připustíme, že Smetanovy luhy a háje jsou listnaté lesy polabské. Navíc ze skladatelova popisu vyplývá, že opěvoval lesy letní, ty už nezdobí koberce jarních květin, takže žádné sasanky či dymnivky. Léto je v nich časem lilií, bělozářek, černýšů, netýkavek, lesních orchidejí i kvetoucích trav. Která z těchto rostlin by se vám na Smetanově klopě líbila nejvíc? Pěkný by byl černýš hajní, ten si s letními lesy rozumí skvěle. Nebo rovnou kruštík polabský?
Přiznejme si, že vztah B. Smetany k rostlinstvu byl spíš povrchní. Rád chodil do přírody, byly to však jen výlety, na výraznější přírodovědný zájem z nich těžko usuzovat. V době jeho studií se přírodní vědy nevyučovaly dokonce ani na gymnáziích, v Německém Brodě, kde také studoval, sice působil Vít Daníček, jenž byl nadšeným pěstitelem květin, jenže to zřejmě Smetanu k flóře přiblížit nedokázalo. Větší náklonnost k rostlinám, jakou snadno postřehneme například u Boženy Němcové nebo Aloise Jiráska, u Smetany nehledejme.
Smetanovi by v klopě asi opravdu nejvíce slušela roztančená jiřinka. Jsem si ale jistý, že by jej jako sládkova syna neurazila ani pěkně boubelatá chmelová šiška.
Poprvé publikováno pod titulem „Květina do klopy“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 2. 3. 2024.