V botanice se občas objevují pojmy, pro které nelze ani při sebevětší snaze najít paralely v jiných oblastech lidského konání, přitom třeba tyto pojmy samotné upomínají na předměty a jevy obecně známé. K těmto botanickým zvláštnostem určitě patří i pojem „LYROVITÝ“.
V botanice se používá pojem lyrovitý při popisu rostlin – jedná se obvykle o tvar listu. Otec české botanické terminologie J. S. Presl ve své knize Počátkowé rostlinoslowí z roku 1848 vysvětluje:
Lyrowitý, lyratus, leierförmig; n. p. list přibírawě peřený nebo wyštěptaný, jehož lístek, ušet konečný čili lichý jest mnohem wětší pobočných, n. p. kuklík horní, horčice bílá.
No a současná Květena ČR Preslovu definici přetavuje do dnešního jazyka:
Lyrovitý (f. lyratum) – list jednoduchý nebo složený s koncovým úkrojkem nebo lístkem neděleným a mnohem větším než úkrojky nebo lístky postranní, které jsou přímo odstálé a dolů se zmenšují.
Lyra je obecně dobře známým starým hudebním nástrojem podobným malé harfě – hrávala na ni třeba starořecká múza tance Terpsichoré. Nemyslím, že by bylo potřeba její tvar na tomto místě detailně vysvětlovat, je to prostě „skříňka“ se dvěma rameny, mezi kterými jsou nataženy struny. Určitě tedy nemá – řečeno botanicky – žádný koncový úkrojek větší než úkrojky postranní, ona prostě žádné úkrojky vůbec nemá.
Jenže čistě muzikologicko-organologicky není pojem lyra tak jednoznačný. Říkává se tak ještě jinému nástroji: Przybieżeli do Betlejem pasterze, grając skocznie Dzieciąteczku na lirze… – praví se v jedné pěkné polské koledě. Pastýři s lyrou? Tedy onou „malou harfou“, na které se tón vyluzuje drnkáním prstu o strunu? Tak zrovna takto si asi hudební nástroje středoevropských pastýřů nepředstavujeme! Takže na co to vlastně polští pastýři hráli? Inu, na něco mírně podobného housličkám – rozhodně to ale nebyly housle dnešního tvaru, spíš to byla jen taková nevelká „kapka s hmatníkem“. Ke staré drnkací lyře se prostě připevnila ještě tyč, na tu se napnuly struny a bylo to (řečeno velmi zjednodušeně a nemuzikologicky). Pak to celé stačilo vyřezat z jediného kusu dřeva. Jenže – ruku na srdce – ani tento nástroj botanické lyrovitosti vůbec neodpovídá. Naše milá botanika má o lyrách představy vlastní a velmi specifické. Jistě jí to odpustíme, naštěstí si i tak rozumíme.
V závěru tohoto pojednání o lyrovitosti v botanice bych chtěl ještě zmínit jeden vcelku trapný omyl. V rozporu se zde uvedeným popisem obou historických variant lyr se v části české botanické literatury (a na internetu hojně) tvrdí, že strom liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) má listy také podobné lyře. A proto by se mu údajně mělo spíše říkat „lyrovník“, ostatně prý i jeho samotné vědecké jméno obsahuje „lir-“ (jako lyra), nikoli „lil-“ (jako Lilium). To je jistě vysvětlení dosti svérázné, avšak bohužel naprosto liché – listy liliovníku se lyře rozhodně nepodobají a ono „lir-“ vůbec neodkazuje na lyru, není totiž základu latinského, nýbrž řeckého. Vztahuje se k řeckému slovu „leírion“ (Λείριον), a to označuje lilii. Takže skutečně je to spíše liliovník než lyrovník!
Navíc ať se snažím sebevíc, na listu liliovníku nevidím dokonce ani onu výše popsanou „lyrovitost botanickou“ – tohle není lyrovitý list!
Dále konstatuji, že kdybychom chtěli přirovnat list liliovníku k nějakému hudebnímu nástroji, mohli bychom uvažovat snad leda hodně vzdáleně o psalteriu, jehož tvaru se v muzikologii říkává „prasečí hlava“ (na prvním obrázku vpravo, to vlevo je fidula). Pokud by tedy chtěl „někdo“ vycházet z této podobnosti, měl by Liriodendron překřtít spíše na „psaltéřník“ nebo rovnou na „svinihlav“… Obojí je dost hloupé, viďte! A hlavně úplně stejně nesmyslné jako „lyrovník“!
Budiž tedy navěky sláva liliovníku! Ale i všem opravdovým lyrám!
