Zaznívají poslední takty závěrečného dějství, když na scénu zobrazující africké pobřeží vtrhne dav. Všichni se však najednou v hrůze zastaví před stromem zvedajícím se uprostřed jeviště, nikdo se neopovažuje přiblížit, ona dřevina totiž zabíjí vše živé svým pouhým stínem. Pod její korunou už leží bezvládné tělo dívky Seliky, jediný mladík se nakonec odváží pokleknout k jejím nohám – tolik ji miloval. Nešťastníkův osud je rovněž zpečetěn, dechu stromu neunikne nikdo. Sbor dozpívává poslední verš o rajském příbytku, v němž vládne věčná láska, pak už opona padá, burácí potlesk a z hlediště se ozývají výkřiky „Bravo“! Tak končí velkolepé operní drama s názvem Afričanka od Giacoma Meyerbeera (1791–1864). Jenže skutečně najdeme v Africe strom, který by dokázal vraždit již jen svou přítomností?
Pověsti o něčem tak neuvěřitelném bychom na tomto kontinentu hledali nejspíš marně. Samotné francouzské libreto opery strom označuje jako „mancenillier“ a je jistě zajímavé, že se s tímto jménem ve francouzské literatuře nesetkáváme jen jednou: i Gustavu Flaubertovi (1821–1880) sloužil v románu Paní Bovaryová jeho stín za symbol zrádnosti, pod ním nechal dohasínat nešťastnou lásku i romantický básník Charles H. Millevoye (1782–1816). Avšak už i ten dobře věděl, kde domovinu oné rostliny hledat, hned ve vydání jeho básní z roku 1815 se objevil přípisek vyjasňující, že zmiňovaný strom pochází ze středoamerických Antil. Chceme-li tedy onu krutou dřevinu správně identifikovat, musíme se vypravit až na břeh Atlantiku přesně opačný.
Již lékař druhé Kolumbovy výpravy Diego Álvarez Chanca se na sklonku 15. století zmínil o zvláštním karibském ovoci, po jehož ochutnání námořníkům otékaly obličeje. Další španělský dobyvatel Gonzalo Fernández de Oviedo se v roce 1535 rozepsal o této rostlině ještě podrobněji: rostla prý na mořském pobřeží a její vonné plody hned každého lákaly k nakousnutí. Poznamenal také, že když si člověk lehnul do stínu tohoto stromu třeba jen na hodinku, natekly mu oči i celý obličej, jediná kapka rosy stékající z listů jej dokázala oslepit. Dokonce ani oheň jed plně nestrávil, z kouře stoupajícího z hořícího dřeva stromu všechny kolem rozbolela hlava. Není divu, že domorodci z této rostliny připravovali smrtící šípový jed. Onou dřevinou nemohlo být nic jiného, než mancinela – právě toto české jméno pro ni poprvé použil botanik Jan S. Presl už v roce 1820.
Mancinela obecná (Hippomane mancinella) roste na pobřeží Střední a na severu Jižní Ameriky, objevuje se tu především v lemech pobřežní vegetace a na písčitých plážích. Patří bezpochyby mezi nejjedovatější rostliny světa, Španělé jejím plodům říkávají příznačně „manzanilla de la muerte“ – jablíčko smrti. Je prosycena celou řadou různorodě působících látek, samotné požití plodů vyvolává v ústech palčivou bolest, záhy i nepříjemné průjmy a zvracení – naštěstí se snad ještě nenarodil nikdo, kdo by tento plod doopravdy dokázal spolknout celý. Přesto se ani dnes nedoporučuje vyhledávat v blízkosti těchto keřů stín nebo se pod nimi schovávat před deštěm, i sebemenší kapičky jejich latexu totiž způsobují velmi bolestivou dermatitidu.
Jak se podařilo Meyerbeerovi umístit výskyt mancinely až do Afriky, těžko soudit. Zřejmě byla v 19. století už tak proslulá, že milého komponistu ani nenapadlo omezovat její areál výhradně na Karibik, a vytvořil tak vlastně jeden z největších operních botanických přešlapů všech dob. S úlevou můžeme konstatovat, že na plážích Afriky lze při pouhém přiblížení se k pobřežní vegetaci očekávat smrt nanejvýš v opeře. V Karibiku se však raději mějme na pozoru!
Fotografovala Jindřiška Vančurová, dne 27. 2. 2014 (Kostarika, Playa Manuel Antonio).
__________________________________________
Poprvé publikováno pod titulem „Smrt v opeře“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 22. 1. 2022, příloha Relax, s. IV.