Velmi typickou tropickou vegetační formací jsou mangrove – obojživelná keřová nebo stromová vegetace, která zaujímá specifický prostor na přechodu mezi mořským prostředím a souší. Mangrove se vyskytují pouze v nejteplejších územích světa a nemají prakticky žádnou obdobu v chladnějších oblastech.
Mangrove vznikají na mělkých pobřežích na bahnitých sedimentech. Tato vegetace je ovlivněna dvěma velmi stresujícími faktory. Prvním je zasolení – nemnoho rostlin toto prostředí dobře zvládá, protože obecně jsou rostliny adaptovány na čerpání vody do pletiv cestou koncentračního spádu. Na zasoleném stanovišti je ale koncentrace solí v okolním prostředí vyšší než v pletivech, a podle koncentračního spádu by tedy voda difundovala z buněk pryč, čímž by docházelo k vysušování pletiv. Aby tomu tak nebylo, rostlina k tomu musí mít speciální adaptace. Druhým stresem je periodické kolísání hladiny vody – na pobřeží se uplatňuje efekt přílivu a odlivu, a zatímco část dne jsou pobřežní rostliny takříkajíc utopené, zbylou část zůstávají na suchu. Těžké bahnité půdy, v nichž tato vegetace roste, jsou navíc neprovzdušněné, a živé buňky v kořenech přitom potřebují dýchat. I tento jev vyžaduje specifické přizpůsobení. Pohyb přitékající a odtékající vody způsobuje ještě další problém – vzrostlí jedinci jistě potřebují dobré ukotvení, ale stabilizace je nutná i pro klíčící semenáčky.
Mangrove najdeme ve světě pouze na pobřežích teplých tropických moří. V Atlantiku jsou tyto porosty typické na pobřeží Karibského moře na kontinentě i na ostrovech, a dále na jihoamerickém pobřeží po jižní Brazílii. Nejrozsáhlejší porosty mangrove se rozkládají přibližně mezi ústím Orinoka a Amazonky. Na protilehlé straně oceánu v Africe je vegetace mangrove mnohem méně rozšířená, táhne se podél pobřeží od jižní Mauretánie po severní Angolu, přičemž největší plochy zaujímá v Guineji-Bissau a pak v úseku od delty Nigeru po Gabun.
V Indickém oceánu zasahují porosty mangrove nejdál na sever do Rudého moře do Egypta a do Perského zálivu, na jih až na severovýchod Jihoafrické republiky, hojné jsou i na Madagaskaru, zatímco téměř chybějí na malabarském pobřeží Indie. Rozsáhlé porosty pak najdeme v jihovýchodní Asii, kde plynule navazují i na pobřežích omývaných Tichým oceánem a jeho okrajovými moři. Na sever dosahují do nejjižnějšího Japonska, na jih nejdále v Austrálii a na severním ostrově Nového Zélandu. Na pacifickém pobřeží Ameriky se s touto vegetací setkáme od jižního Mexika zhruba po severní Peru.
Z přehledu vyplývá, že nejlépe se této formaci daří v teplém a vlhkém klimatu s minimálním kolísáním teplot v průběhu roku. Nápadně je rovněž patrná absence mangrove na pobřežích omývaných studenými mořskými proudy – to je důvod, proč jižní hranice mangrove leží tak blízko rovníku jak na pacifickém pobřeží Jižní Ameriky, tak na atlantickém pobřeží Afriky. Mangrove jsou jen fragmentární na pobřeží tropických aridních oblastí.
Není se co divit, že vegetace mangrove je druhově nepříliš bohatá. Na celém světě do ní vstupuje jen nevelký počet druhů, které zato mají velmi rozsáhlé areály. Druhově nejbohatší je tato vegetace v nejbližším okolí rovníku, a to zejména v jihovýchodní Asii. Směrem na sever i na jih se porosty ochuzují a geografické hranice dosahují zpravidla jen porosty tvořené jediným druhem – v Egyptě, v Japonsku i na Novém Zélandě je to Avicennia marina.
Jiným typickým jevem je geografická vikarizace – porosty mangrove na protilehlých pobřežích souvislého kontinentu mají druhovou skladbu totožnou na úrovni rodů, avšak nikoli druhů. Platí to zejména o Africe, méně o Střední Americe. Na vině je tomu potenciál šíření a geologická minulost kontinentů. Druhy této vegetace mají logicky diaspory (semena nebo plody) dobře přizpůsobené na dlouhodobý pobyt v mořské vodě, a jsou tedy šířeny především mořskými proudy. V případě Afriky je zřejmé, že mys Dobré naděje byl z hlediska klimatu v podstatě nepřekonatelnou překážkou: proto populace blízkých druhů na obou stranách kontinentu měly kontakt znemožněn, zatímco pomocí mořských proudů mohly dosti snadno komunikovat s protilehlým pobřežím téhož oceánu – na západě s Amerikou, na východě s Indií i Austrálií.
Naproti tomu v Americe tento efekt není tak výrazný, protože Střední Amerika dlouhou dobu fungovala jako řetěz samostatných ostrovů a souvislá pevnina je zde relativně nedávného data – mladší, než je stáří jednotlivých druhů.
Druhy, které tvoří vegetaci mangrove, patří do několika málo rodů, potažmo čeledí. Velmi často do jednoho rodu patří více druhů, které mají zástupce v různých částech světa, jak jsme si vysvětlili výše. K nejtypičtějším patří rod kořenovník (Rhizophora) z čeledi Rhizophoraceae; mimochodem, některé další rody této čeledi jsou „normální“ suchozemské rostliny a nemají s mangrove nic společného). Tento rod v Americe a na atlantickém pobřeží Afriky zastupuje Rhizophora mangle, zatímco na pobřeží Indického oceánu a ve východní Asii je to Rhizophora mucronata, resp. Rhizophora stylosa.
Druhým nejvýznamnějším rodem je kolíkovník (Avicennia) z čeledi paznehtníkovitých (Acanthaceae), který v Americe a v Atlantiku zastupuje Avicennia germinans, zatímco v Indickém oceánu a na západě Pacifiku Avicennia marina.
Do čeledi Rhizophoraceae náleží dále rody Bruguiera, Ceriops a Kandelia, které jsou rozrůzněny do několika druhů především na pobřeží Indického oceánu a v jihovýchodní Asii.
Do čeledi Combretaceae se řadí rody Conocarpus, Laguncularia a Lumnitzera. Do čeledi Lythraceae patří zejména rod Sonneratia, který je znám zejména z jihovýchodní Asie, ale zasahuje až do rovníkových oblastí východní Afriky. Zajímavou součástí mangrove je i „obojživelná“ palma Nypa fruticans, která roste také v jihovýchodní Asii a v Austrálii. Další druhy jsou v této vegetaci zastoupeny již jen okrajově, často jen na přechodu k jiným typům rostlinstva.
Vegetace mangrove je strukturně velmi jednoduchá. Vyvíjí se pouze stromové, respektive keřové patro, bylinné zcela chybí. Na dřevinách se jen občas uchycují epifyty. Směrem do vnitrozemí hranice mangrove nemusí být vždy ostrá, s klesajícím efektem kolísání vody zpravidla klesá i salinita a porosty mohou plynule přecházet do „sladkovodních“ mokřadních lesů. To bývá časté hlavně v deltách velkých řek. Ostrá hranice je samozřejmě tam, kde za mangrove se na pevnině zvedá skalnaté pobřeží, nebo kde následuje poušť.
Druhy, které tvoří vegetaci mangrove, mají často dobrou schopnost vegetativního rozrůstání, a v místech, kde vznikly rozsáhlejší porosty, je patrná druhová zonace na základě výšky přílivu, tedy podle hloubky nejvyššího zaplavení. Jednotlivé druhy (resp. rody) k tomu mají v detailech odlišné adaptace. Kořenovníky (Rhizophora) vytvářejí chůdovité kořeny, které umožňují dobré ukotvení v hlubší a intenzivněji proudící vodě. K takovým podmínkám jsou dobře přizpůsobeny i při klíčení – semeno klíčí ještě na rostlině, vytváří se velký mečovitý hypokotyl, kterým se odpadnuvší mladá vylíčená rostlina hluboce zabodává do měkkého substrátu, a nemůže být pohybem vody tak snadno odplavena. Druhy, které dominují v mělčích částech blíže břehu (např. Avicennia, Bruguiera a Ceriops), kde už síla přílivu není tak mocná, vytvářejí na bázích kmene spíše jen krátké lištovité kořenové náběhy. Zato v jejich okolí trčí často z půdy celé „lesíky“ kolíkovitých výrůstků, tzv. dýchací kořeny, které umožňují zásobovat pletiva v kořenech kyslíkem.
Mangrove mají ohromný ekologický význam. Je to především vegetace, která oslabuje sílu mořského příboje, a tím odnos sedimentů, v porostech mangrove se usazeniny spíše hromadí. V této formaci nalézá vhodné prostředí velké množství vodních organismů, ryb i korýšů, zdržuje se zde i mnoho druhů ptáků. Vegetace mangrove poměrně rychle roste a dřevo, které zde vzniká, je pevné a houževnaté, proto se často stává významným hospodářským artiklem. Domorodci z přilehlé pevniny je často využíváno ke konstrukci příbytků, ale i jako palivo, případně surovina pro výrobu dřevěného uhlí.
Za negativní průvodní jev vegetace mangrove jsou občas považovány mokřady, v nichž se daří původcům malárie. Proto byly porosty mangrove v rámci boje proti malárii místy vyrubány, např. na Mauriciu. Následně zde však začalo docházet k nadměrné erozi mořským příbojem, a dnes jsou sem dřeviny mangrove znovu vysazovány.
A ještě češtinářské okénko: spisovná čeština přijímá přednostně tvar mangrove (nesklonné), ale i skloňovatelný pomnožný tvar mangrovy. Od druhého lze odvodit i přídavné jméno mangrovový. Slovo mangrovník, tím hůř mangrovovník (myšleno jako strom nebo rostlina, která je součástí mangrove) je ovšem nesmysl.
Fotografováno na Srí Lance (Waikkal), Seychelách (Mahé), v Keni (Mtwapa Creek) a Kostarice (Puerto Moreno a Nosara).