Je zbytečné obhajovat krásu rostlin – žádnou opravdovou ošklivku mezi nimi neznám, na každém dítku bohyně Flóry můžeme objevit něco hezkého. Ani ostny a trny nemusejí být při hledání půvabu překážkou, své o tom ví každý, kdo si jedinkrát přivoněl k růži. A na jihu Evropy roste dokonce bylina, jejíž hrubě laločnaté i ostnité listy zdobily honosné antické chrámy. Česky se jí říkává trochu nemotorně paznehtník, možná vám k ní bude lépe ladit z řečtiny odvozené jméno akant.
Paznehtníků (Acanthus) dnes rozeznáváme na 30 druhů, vyskytují se v subtropech a tropech východní polokoule. V naší přírodě se s žádným z nich nesetkáme, nejblíže k nám zasahuje paznehtník uherský (Acanthus hungaricus), najdeme jej v Rumunsku a Srbsku. Pro dávné Středozemí byl nejdůležitějším paznehtník trnitý (A. spinosus), pocházející z východní části této oblasti, na jihozápadě Evropy a v severozápadní Africe znali i paznehtník měkký (A. mollis).
V druhé polovině 16. století se paznehtníku česky říkávalo jednoduše akant nebo také svérázně „vlašský medvědí pazneht“ – jeho listy či spíše listeny totiž údajně připomínaly tlapy medvěda. „Medvědí paznehty“ byly v této době v říši rostlin dokonce hned dva, označovala se tak i jistá středoevropská bylina miříkovitá (jednalo se o dnešní bolševník obecný, Heracleum sphondylium). Už v roce 1596 si z této nesrovnalosti ve jménech tropil šprýmy pražský dvorní lékař Adam Huber, tvrdil, že obě rostliny si jsou ve skutečnosti podobné zhruba jako dub s hruškou, a ani onu tradovanou podobnost medvědí raději moc nerozebíral. Přesto se toto s medvědem spojené jméno v češtině udrželo až do 18. století, paznehtník se objevil v literatuře teprve ve století následném.
Ve staré medicíně se používal akantový kořen k léčbě popálenin, ale také jako močopudný prostředek. Přidával se do jídel, přimíchaný do ječných krup prý pomáhal při souchotinách. Jeho obklady se přikládaly na bolavé nohy i natržené svaly, tlumily otoky, pomáhaly také při dně. Evropské paznehtníky jsou zároveň rostlinami velmi dekorativními, už ve starém Římě byly vysazovány v městských zahradách, obzvláště dobře se jim dařilo při okrajích bazénů, byly i součástí živých plotů. Svou nejslavnější roli však sehrály v antickém stavitelství, kde se jejich listy staly oblíbeným ornamentem. Řekové krášlili stylizovaným akantem hlavice korintských sloupů, tento vzor se ale objevoval také na domácím náčiní, byl vyšíván i na oděv. Pozoruhodný ornament převzali později rovněž Římané, inspirovala se jím také evropská renesance, nezmizel ani v baroku.
Ke zrodu tohoto ornamentu se váže pradávná pověst, o níž se ve svých knihách o architektuře zmínil římský stavitel Vitruvius. To prý za dávných časů spatřil řecký sochař Kallimachos na jednom korintském hrobě zvláštní košík, kolem nějž zrovna rašily nové listy. Byl to hrob mladého děvčete, na který přinesla dívčina chůva panenky, s nimiž si nešťastná dívka dřív hrávala. Aby se pod širým nebem hned nezničily, vložila je do košíku a ten pak ještě zakryla střešní taškou. Jenže netušila, že právě pod oním košíkem si v zemi hoví kořen paznehtníku. Ten hned zjara vyhnal nové výhony, šlo mu to však špatně, pod vahou tašky se listy stáčely do nezvyklých, i když vlastně poměrně dekorativně vyhlížejících závitů. Kallimachos byl tímto přírodním výtvorem údajně tak nadšen, že podle něj začal zdobit i hlavice sloupů korintských staveb.
Pozdější časy patrně našly v akantové houževnatosti příhodný obraz pro vzkříšení, pro vítězství života nad smrtí. Pro křesťanské umění to byl symbol jistě vítaný, a tak vstoupil starověký akantový motiv i do našich kostelů.
Poprvé publikováno pod titulem „Medvědí pazneht“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 5. 11. 2022.