V barokních písních z Loutny české jindřichohradeckého varhaníka a rektora Adama Václava Michny z Otradovic (asi 1600–1676) najdeme hned několik zmínek o rostlinách. Je tady zlaté jablko, nahnilá kdoule i Phoenixova skořice, pak také konvalinka a běloučká růže, kterou každý trhat může. K tomu se tu zelená neposkvrněná země bez trní a bodláků, zahrady, louky, háje i kvítky máje. A rozhodně nesmíme vynechat ani karmelský kvítek a tři lilie. Není tu býlí až tak mnoho, ale když připustíme, že každá z Michnových lilií může být dočista jiným druhem, hned je to o maličko pestřejší.
Vyznat se v dávných literárních zmínkách o liliích není vůbec jednoduché. U starověkých Židů byly za lilie označovány všechny rostliny, které je nějak připomínaly, od leknínu až po sasanku: takže někdy z liliových veršů vykukuje tulipán či narcis (jako v případě „kvítku šáronského“, což je vlastně biblická lilie v dolinách), avšak lilie kvetoucí mezi trny zas může být spojována s „květem karmelským“, jenž obvykle splývá s růží – i o něm je v Michnově Loutně řeč. A to se ještě k evropskému květu lilie občas připlete i kosatec (jako u francouzského královského symbolu „fleur de lis“) nebo mečík.
Ovšem jedna liliová výjimka přece jen existuje: možnost, že si spleteme při určování bělokvětou lilii, je pramalá, jsem si skoro jistý, že vždy jí byla míněna jedině východomediteránní lilie bělostná (Lilium candidum), pěstovaná i v českých zahradách od nepaměti. Adam Michna se o ní zmiňuje jako o lilii, kterou obílil sám svatý František.
Tato nádherná a intenzivně vonící květina okouzlila už antiku, byla tu zasvěcena královně bohů, podle řecké mytologie vznikla dokonce přímo z Héřina mateřského mléka, jímž byl nakrmen opuštěný Héraklés. Jen troška mléka tenkrát ukápla – a bílá lilie byla na světě. Pro Římany byla symbolem naděje. Pozdější křesťanská tradice vyměnila antickou bohyni za Pannu Marii, výjimečná květina přece vždycky nejvíc sluší výjimečné ženě, i když bílá lilie nakonec byla také atributem svatého Josefa, Jana Křtitele, svatého Františka i Kateřiny Sienské. Díky mimořádné oblíbenosti vstoupila do středověké i novověké poezie, modliteb, písní, obrazů i grafik, ozdobila sochy, vždy byla především symbolem čistoty a ctnosti. A tak se bílé lilie vplétaly i do věnců venkovských nevěst, aby stvrzovaly jejich panenskou nevinnost. Vyrůstaly však i na hrobech mladých děvčat, tento dojemný motiv rozvinul v Kytici i Karel Jaromír Erben. A kvetoucí bílá lilie prý uměla prozradit i hrob zavražděného.
V zaalpské raně novověké medicíně se bílá lilie nepoužívala příliš často, ceněná byla hlavně z ní pálená voda, jež usnadňovala porod, používala se k léčení jater, mdlob, při tišení bolesti i odstraňování pih. Poláci léčili liliovou cibulí i otravu houbami, u nás se liliové listy zas přikládaly na hadí uštknutí. Ba dokonce údajně hasily oheň svatého Antonína (otrava námelem) i černé neštovice. A na špatně hojitelné vředy a rány se mazala míza z listů smíchaná s medem a octem. I kosmetickou roli liliová cibule měla – promíchaná s jelením lojem a kafrem čistila pleť a vyhlazovaly vrásky, naložená v medu odstraňovala i bradavice, v kombinaci se sádlem a olejem prý posilovala růst vlasů. Nejvyhledávanější však byl z liliových květů vyrobený olej, jenž zchladí i oheň pekelný – jak o tom ve své Kantůrčici vyprávěla dokonce ještě spisovatelka Karolina Světlá. Prodával se ve všech starých apatykách a sloužil k obměkčení svalů i žil, krotil křeče a otoky, zahříval nohy i ruce. I on byl darem především pro ženy, byl totiž učiněným pokladem v kapsáři každé porodní báby.
Poprvé publikováno pod titulem „Michnovy lilie“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 3. 6. 2023.