Syn.: Papaver ledebourianum Lundstr., Papaver ammophilum (Turcz.) Peschkova, Papaver changaicum Kamelin, Papaver chakassicum Peschkova, Papaver canescens Tolm., Papaver leiocarpum (Turcz.) Popov, Papaver parkmannii hort., Papaver pseudocorydalifolium Fedde, Papaver turczaninovii Peschkova, Papaver olchonense Peschkova, Papaver udocanicum Peschkova, Oreomecon nudicaulis (L.) Banfi, Bartolucci, Tison et Galasso
Čeleď: Papaveraceae Juss. – mákovité
Rozšíření: Jihosibiřský element s rozsáhlým areálem, rozpínajícím se k jihozápadu do Kazachstánu a Afghánistánu, k jihu přes Mongolsko (všechny oblasti mimo Chalchu a gobijské ajmagy) do severočínských provincií (na západě do Sin-ťiangu a S‘-čchuanu, na východě po Che-nan) a k východu do Poamuří, čínského Chej-lung-ťiangu a Koreje.
Ekologie: Roste ve vysokohorských morénách, v kamenitých horských stepích a lesostepích, na suťových svazích a štěrkových náplavech v nadmořských výškách mezi 1000–2500 m (ve středoasijských velehorách ojediněle vystupuje až k 3500 m). Obvyklý druh stepních společenstev svazu Stipion krylovii, přičítaného středoasijským stepím třídy Cleistogenetea squarrosae. Hemikryptofyt. Kvete od května do září.
Popis: Vytrvalá bylina, za květu obvykle čtvrt až půl metru vysoká, s listy jen v přízemní růžici na silně zkráceném stonku vyrůstajícím z kůlovitého kořene. Čepele na řapících vespod pochvatě rozšířených jsou v obrysu vejčitě kopinaté, peřenolaločné nebo peřenodílné s dvěma až čtyřmi páry úzkých, celokrajných, pořídku zubatě vykrojených nebo znovu ještě zpeřených osinkatě zahrocených laloků, oboustranně nasivělé a oděné bělavě sivými, téměř přitisklými štětinami. Více či méně přitiskle štětinaté jsou také tenké a dlouhé květní stopky, nesoucí skloněná okrouhle vejčitá poupata sevřená dvěma rezavě anebo bělavě štětinatými kališními lístky, záhy po rozevření květů opadavými. Koruny se čtyřmi klínovitě obvejčitými, při vrcholu obvykle zvlněně vroubkovanými lístky ve dvou křižmostojných kruzích jsou zhruba 5 cm široké (na kamenitých stanovištích často menší), sírově, žloutkově anebo oranžově žluté. Početné tyčinky nesou na zelenavě žlutých nitkách žlutobílé nebo zlatožluté prašníky. Úzce obvejčité semeníky jsou až centimetr dlouhé a dozrávají v mělce žebernaté, zpravidla bělavě štětinaté tobolky se čtyřmi až osmi bliznovými laloky na vprostřed vmáčknutém a po obvodu vroubkovaném disku, s mnoha drobnými, ledvinitými, temně hnědými semeny.
Poznámka: Extrémně proměnlivý taxon svérázné sekce Meconella s desítkami porůznu rozpoznávaných a vzápětí zase zavrhovaných variet a forem, doposud nezřídka v lokálních florách pojímaných za svébytné druhy, s úzkými vztahy k podobně proměnlivému agregátu Papaver croceum – oba agregáty bývají konečně často spojovány. Recentně jsou nadto všechny druhy sekce Meconella, charakteristické štětinatými tobolkami na bezlistých, z přízemních listových růžic vyrůstajících stvolech, přesouvány do nově postaveného rodu Oreomecon. Ten je podle nukleotidových sekvencí evidentně bližší rodům Meconopsis a Roemeria než rodu Papaver – kombinace italských autorů, postavené na starších studiích autorů britských a německých, jsou nicméně nedotažené a ignorují řadu dobře obhájitelných taxonů, spadajících do agregátů kolem druhů Papaver alpinum, Papaver lapponicum, Papaver dahlianum, Papaver pulvinatum nebo Papaver alascanum. Jakkoli jde tedy o jinou evoluční linii, jejíž vymezení do svébytného rodu by bylo nanejvýš žádoucí, vzhledem k absenci kombinací jmen podobných taxonů s rodem Oreomecon nezbývá než – doufejme, že jen dočasně – setrvat u tradičně jim přisuzovaného jména Papaver.
Do anglických zahrad zavedl tento druh James Sherard ze zabajkalské Sibiře už kolem roku 1730. Tzv. “islandský mák“, rozšiřovaný v zahradách pod jménem Papaver nudicaule v současnosti, sestává však nejspíš z hybridních rojů vzniklých s účastí dalších příbuzných druhů, zejména sibiřského Papaver croceum a arktického Papaver radicatum.
Fotografováno dne 13. 6. 2023 (Mongolsko, Ulaanbaatar, kopce u Čingeltej düüren, 1770 m).