Kdo by neznal prostonárodní popěvek „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít.“ Písnička to v 19. století dotáhla až do několika zpěvníků vlasteneckých a sokolských, profičela také krásnou literaturou – znal ji Jan Neruda a Antal Stašek. Na bobkové téma se vůbec žertovalo mnohokrát, v roce 1898 z něj v humoristickém listu Rašple poskládali dokonce i parodický, byť až téměř reklamně znějící slogan „Pijme pivo s bobkem, čtěme jen Deník“. Leč na druhé straně se o jakémsi pivu s bobkem zmiňoval ve výkladu božího desatera i mistr Jan Hus. Takže k čemu vlastně mohlo být tohle divně dochucené pivo dobré?
Identifikace bobku nám potíže dělat nebude, i dnes si přece v obchodech kupujeme „bobkový list“ a přitom všichni víme, že jsou to listy vavřínu vznešeného (Laurus nobilis), aromatického keře či stromu, jehož původní domovinu musíme hledat až ve Středozemí; další dva druhy rostou i v Makaronésii.
Jistě tedy neudiví, že jej velmi dobře znali už staří Řekové a Římané. V Ovidiových Proměnách najdeme příběh neopětované lásky mezi Apollónem a nymfou Dafné, nešťastnice si raději vyprosila podobu tohoto stromu, než aby se podvolila nechtěné lásce. A kolikrát byl vavřín vpleten do veršů Vergiliových! Věřilo se, že přitahuje přízeň nebes, byl symbolem boje a vítězství, ale také atributem básníků a věštců, znamením dobrých zpráv. Vavřínem byli dekorování učenci, traduje se, že snad i původ slova „bakalář“ můžeme hledat ve vavřínových plodech (z latinského baccalaureatus, ověnčený bobkem). Sloužil rovněž jako kadidlo, vykuřovaly se jím domy i chlévy, vypuzoval zlé duchy, odháněl i mor. Vlastnosti ryze magické byly přikládány i celým vavřínovým větvím, mohly totiž člověka spolehlivě ochránit před úderem blesku – své prý o tom věděl římský císař Tiberius.
Češi vavřín poznali určitě už ve středověku, s jistotou přinejmenším od sklonku 14. století mu říkávali „bobek“ nebo „bobkový strom“. Nikdy u nás samozřejmě planě nerostl, byl však přivážen z jihu, především z Itálie. Už před rokem 1562 jej pěstovali v pražské císařské zahradě a v zámecké zahradě v jihomoravské Lednici jej máme doložen k roku 1639. Zmínky o jeho léčivých vlastnostech najdeme samozřejmě ve všech raně novověkých českých lékařských knihách.
Od dávných lékařů víme, že samotné vavřínové listy se nikdy nepřidávaly do nápojů, škodily prý pak žaludku a způsobovaly nechutenství. Připravovaly se z nich leda koupele, potírala se jimi kůže pobodaná hmyzem, přikládaly se na otoky. Pro svou charakteristickou vůni a chuť sloužily jako koření v kuchyni. V medicíně se podstatně častěji používaly plody této dřeviny – říkalo se jim jednoduše bobky. Získával se z nich ceněný bobkový olej, smíchávaly se ale také s medem a vínem, lektvar z nich připravený byl pak dobrý na souchotiny a těžký dech obecně. S vínem se pily i proti uštknutí štírů a pavouků, i po pokousání vzteklým psem. Kořen na prášek drcený zas léčil játra a vyháněl z těla kameny. A bobkovo-medová mast hojila vředy a odstraňovala i pihy.
A ještě jedno zvláštní užití přinejmenším od 16. století bobek měl: v dobách moru se v domech skladovalo vykysané pivo za pomoci do beček na niti zavěšeného drceného bobku – kdo nechtěl dostat mor, seděl raději doma a vystačil si jen s tímto pivem z beček s bobkem. Bobek se však občas přidával přímo do tohoto nápoje i jako lék, v této kombinaci pomáhal při kolice a větrech. Nemělo by ujít naší pozornosti, že v oné výše zmiňované písni vzpomínaný bedrník byl (mimo jiné) dobrým lékem na plynatost rovněž.
Začali jsme Ovidiovými Proměnami, skončili nadýmáním… A tak vzdejme hold vavřínu, báječnému stromu, který nás nenechá v nesnázích nikdy. Zdá se, že onen známý český popěvek by vlastně mohl být zrýmovanou první pomocí při urputných větrech.
