Krása předjarního lesa netkví v prvním rozkvetlém kvítečku, ani chuť sebelahodnějšího vína se přece nepozná hned z jeho první kapky na rtu. Až když přijde správný čas a lesní stráně se obarví květy mnoha raných rostlin, teprve když se první kapka vína promění v doušek svlažující jazyk, vzpomeneme si, co nám v zimě tolik scházelo a co dokáže suché hrdlo patřičně občerstvit. Jasno v tom má každý, kdo se třeba jen jedinkrát prošel lesem zaplaveným bledulemi, dymnivkami, křivatci, ladoňkami, sasankami a vším tím barevným nekonečnem. Dobře o tom věděl i Alois Jirásek, jaro si nedovedl vybavit bez bledulí, jaterníků, fialek, sasanek a plicníků (vypráví o tom v historickém románu Skály z roku 1886).
Jaterník z jarního lesního koberce rozhodně vynechat nelze. A to si ještě představte, že stará čeština vlastně znala jaterníky (nebo přesněji „jatrníky“) dva. Prvním z nich byl jaterník podléška (Hepatica nobilis), obecně dobře známá lesní bylina, o které psal i pan Jirásek, druhým byla některá z játrovek, tedy necévnatá rostlina s laločnatými stélkami poněkud připomínajícími játra, snad dnešní porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha). Byť tedy nebylo české jméno jaterník až tak jednoznačné, bylo určitě prastaré, známé už od středověku. Souviselo s dávným přesvědčením, že užívání obou rostlin prospívá játrům.
Už v dobách antických se věřilo, že nemocná zvířata si dokážou najít v přírodě rostlinný lék na svůj neduh sama – ba co víc, barvitou mysliveckou historku o střeleném srnci se zkaženými játry, který měl plný žaludek listů jaterníku, zaznamenal etymolog Václav Machek dokonce ještě v roce 1949. Vliv na toto přesvědčení mohla mít také „doktrína signatur“, což byla hodně vousatá teorie tvrdící, že rostlina svým tvarem či zbarvením odhaluje, které orgány může účinně léčit. Listy jaterníků i stélky játrovek jsou laločnaté podobně jako játra, takže se k jejich léčení vyhledávaly. Teprve doba osvícenská tuto pověru zpochybnila, v první polovině 19. století byl jaterník z lékařských předpisů vyřazován a jeho účinky byly pokládány za pověrečné. Snad i proto bratři Preslové použili v roce 1819 pro tuto rostlinu raději české jméno „podlíška“, jež naznačovalo, že roste na stinných místech v lesích, tedy pod stromy a křovinami. Avšak už v polovině 19. století se začalo jméno jaterník vracet zpět i do botanické literatury, nakonec se podlíška přetavila jen do druhového jména této rostliny.
K jaterníku se vázaly i lidové pověry. Český etnobotanik Primus Sobotka v roce 1879 zaznamenal, že jeho první květy se nikdy neměly trhat holou rukou, nejlepší bylo mít ji ovinutou bílým šátkem. Pak se jimi otíraly oči, aby celý rok nebolely – což lidovou písní doložil také Karel J. Erben. Na Poděbradsku se prý odvar z jaterníku používal rovněž při zastavování krvácení. A na konci 19. století se modrokvěté jaterníky prodávaly jako typické jarní talismany i v ulicích našich měst, i když tu nezřídka byly zaměňovány s fialkami.
Jaterník najdeme samozřejmě i v krásné literatuře. O tomto zvěstovateli jara oděném do chlupatého kožíšku se zmínil ve svých květinových epigramech František L. Čelakovský a určitě nejen ze svého putování po Slovensku jej znala také Božena Němcová. O jaterníku psali ještě Karel Šlejhar, Svatopluk Čech, Adolf Heyduk, Josef Čapek, Karel Poláček. A Karel V. Rais v jedné své básni z roku 1884 přisoudil jaterník svatému Prokopovi – kam světec usedl, tam všude vykvétaly jeho modré květy. Tuto pověst pak v roce 1904 ještě rozvinul František Jelínek, učitel ze středočeských Malotic u Kouřimi, do pohádkové hypotézy, že v dávných dobách vlastně jaterník v Čechách vůbec nerostl. Teprve, když na Sázavě sloužil svatý Prokop jako poustevník, začala se tato bylina hojněji objevovat ve zdejších lesích a odtud se později rozšířila i do jiných lesů v Čechách.
Až tak to s šířením jaterníku po Čechách jistě nebude, zmínku o svatém Prokopovi ale osobně velmi oceňuji – nevzpomínám si, že by byl tomuto svatému připisován ještě nějaký další květinový atribut. Teď už si jej budu představovat nejen s čertem zapřaženým do pluhu, ale i s jaterníkovým blankytem v ruce.
