Rebarborový koláč býval klenotem na nedělním stole mé babičky – a když neměla koláč, vytáhla aspoň rebarborový kompot. Rebarborová laskomina se mi proto dlouho spojovala se světem lorňonů a šněrovaček, nebo dokonce ještě lépe se vším, co nás těší už po staletí, ne-li rovnou od věků.
Což o to, není pochyb, že rebarbora byla v Čechách dobře známá přinejmenším už na začátku 16. století. Z Orientu se vozil její kořen, jenž se používal v tehdejší medicíně, avšak jak vypadala celá rostlina, jasné zrovna nebylo. Takže český lékař Jan Černý si v roce 1517 třeba myslel, že vlastně pochází z jakéhosi stromu, a z vlastní zkušenosti jen věděl, že nejlepší je rebarbora indická a nejhorší turecká. A pražský dvorní lékař Adam Huber ještě v roce 1596 pokládal za vlast rebarbory zemi mouřenínských Troglodytů, divokých barbarů žijících v jeskyních, živících se hadím masem a hovořících breptavým jazykem – odtud vzniklo i latinské jméno Rhabarbarum.
V raně novověké medicíně byl rebarborový kořen nesmírně ceněn. Používal se při žloutence a úplavici, posiloval játra i slezinu, léčil žaludeční vředy, hojil otoky. A o zcela nejrozšířenějším užití této rostliny se zmínil ve své divadelní hře z roku 1606 dokonce i William Shakespeare: „Znáš nějakou rebarboru, sénu nebo jiné projímadlo, které by ty Angličany odtud vymetlo?“ – hřímá Macbeth ve slavném dramatu.
Jednu z prvních českých zmínek o přípravě chutných jídel z nadzemních částí rebarbory snad můžeme připsat botanikovi Janu S. Preslovi – bylo to v roce 1846 a rozhodně netvrdil, že by tohle vyvařování bylo běžné i u nás, za příklad si vybral Persii, Turecko a Anglii. Teprve na začátku 19. století také vzniklo dodnes pro ni používané české jméno reveň (Rheum). Domovina rebarbory byla kladena až na východ střední Asie, odkud se do Evropy dostávala přes Mongolsko a Rusko, anebo byla z Číny přivážena přes Turecko do Holandska a Anglie. Cesty to byly spletité, takže se nakonec zjistilo, že všude mají rebarboru trochu jinou – rebarbora anglická si zrovna dvakrát podobná s rebarborou francouzskou či ruskou nebyla. Vysvětlení nabízí až dnešní botanika, která v tomto rodu rozlišuje hned 56 druhů – do Evropy nejspíš nebyl přivážen stále stejný druh.
Při všech těchto zmatcích se vlastně ani nelze divit, že na rebarboru nenarazíme ani v jediném receptu Magdaleny Dobromily Rettigové, která zemřela už v roce 1845 – objevuje se jedině v receptech vydávaných pod jejím jménem až na počátku 20. století, se kterými už sama tato věhlasná kuchařka mnoho společného neměla. Populární český měsíčník Pomologické listy se o konzumaci reveňových řapíků zmínil teprve v roce 1873, i tehdy to ještě byla horká novinka. Dokonce ještě v časopisu Česká hospodyně z roku 1901 se dočteme, že „vyslovíme-li jméno rebarbara, myslíme ihned na léčivý, pročišťující účinek této rostliny, a proto u nás pěstuje se více pro okrasu, kdežto užívání její jako zeleniny jest méně známo.“ Jistě i proto se v roce 1903 se ve své příručce pro kuchařky a hoteliéry zmínil pařížský šéfkuchař Václav Soukup o znamenité rebarborové zavařenině, o jaké se mnohé české hospodyňce ani nezdá. Dodal k tomu, že je velmi oblíbená v Německu a Francii, u nás ji prý v té době docenili snad jen na Litoměřicku, kde ji údajně už začali „podle způsobu německého zavařovati“.
Přiznávám, že jsem se ve svém mladickém mínění o starobylosti babiččiných rebarborových koláčů pořádně mýlil, teď už tuším, že si nemohu být ani jistý, jestli rebarborový koláč vůbec někdy ochutnala aspoň jediná z mých prababiček. Možná už za svého života o rebarborovém kompotě něco zaslechly, ale jejich názor na rebarboru měl určitě ještě blíže k Macbethovu projímadlu.
Poprvé publikováno pod titulem „Babička, Macbeth a rebarbora“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 10. 6. 2023.