Durman obecný (Datura stramonium) roste u nás především v teplejších oblastech, najdete jej nejčastěji při okraji polí a na úhorech, ale i kolem cest a na zanedbaných trávnících a záhonech. Úplně mu stačí, když se na poli ukáže až po sklizni, do podzimu stihne odkvést a vytvořit semena, klíčí dobře, takže se místy šíří více než utěšeně.
Kdybyste si přečetli botanická pojednání o tomto durmanu z 19. století, dozvěděli byste se, že jeho domovinou je Asie, snad Arábie, Indie nebo jižní Rusko. Dnes už víme, že to není tak docela pravda – všechny durmany (v současnosti je rozlišováno 14 druhů) pocházejí z Ameriky, přesněji z oblasti táhnoucí se od jihozápadu USA až po Kolumbii. Znali je už staří Aztékové, do prvního latinsky psaného atlasu aztéckých rostlin z roku 1552 některé z nich zařadil i Juan Badiano.
Původ durmanu však Starý svět nenechává klidně spát ani dnes, v nedávné době se nechali slyšet Indové, že snad nejméně jeden jeho druh musel být do Indie jaksi tajemně zavlečen už v předkolumbovské éře. Zrovna přesvědčivé však jejich argumenty nejsou, snaží se durman v dávné Indii doložit i na základě vyobrazení na starých uměleckých dílech, což však nemusí být zrovna spolehlivé. Přinejmenším v Evropě by se jevil takový přístup jako krajně nevhodný: ve středověku se totiž na starém kontinentu rostliny zpravidla nezpodobňovaly podle živých exemplářů rostlin, nýbrž jen podle zažitých vzorů, které kolovaly knihovnami prostřednictvím ilustrací v rukopisech. Nebylo cílem věrně nakreslit rostlinu, ale dobře okopírovat již dávno vytvořenou předlohu. Nemůže být sporu o tom, že tyto obrázky se živým rostlinám velmi často vůbec nepodobaly – výjimek najdeme skutečně jen málo. Nedivil bych se, kdyby podobná pravidla platila i pro dávné umění indické. Dokonce i dřívější snahy najít třeba jen literární durmanové stopy také u autorů evropského starověku se dnes jeví jako liché. Jisté je, že Evropa znala durman v 16. století, pěstoval se tu nejprve v zahradách pro okrasu, vědělo se, že je i značně jedovatý. S jeho dalším poměrně rychlým šířením byly nezřídka spojovány zkazky hodně bláznivé.
Dobrou pověst rozhodně neměl. Používal se při magických obřadech, silně působil na lidskou psychiku, navozoval halucinace, ba mohl také zabíjet. I jeho české jméno přímo odkazuje na jím způsobované změny v lidském chování: poprvé se zřejmě ukázalo až v roce 1819 a bylo odvozeno ze slovesa duřeti, tj. bláznit, přicházet o rozum. Nejednou se durman objevil rovněž v literatuře krásné. Zatímco Božena Němcová se v roce 1852 zmínila jen o starém slovenském zvyku potírat koně durmanovými listy (chránily je údajně proti dotěrným krvelačným ovádům, bzikavkám), básník Adolf Heyduk si na durman ve svých sbírkách z let 1876 a 1897 několikrát vzpomněl už spíše jako na nástroj trýznění. To se už totiž durman dávno stal rostlinou tuláků a pochybných existencí. Byl prý dokonce zneužíván lotry, kteří jeho semena nepozorovaně přidávali spolustolovníkům do jídel či nápojů, aby je omámili a potom oloupili nebo s nimi naložili ještě daleko hrůzněji.
S obzvláštním zaujetím byl v této době líčen i jako rostlina kočovníků; dokonce i jindy faktograficky precizní autoři botanické literatury se tentokrát nechali strhnout nedoložitelnou představou o rozšiřování durmanových semen kočovnými cikány, prý jej do Evropy přivlekli právě oni. Jenže to by museli dorazit z Ameriky! Tento cikánský nesmysl převzal ještě na začátku 20. století i spisovatel Karel Vika, když v jedné své povídce od břehů říčky Výrovky bez skrupulí prohlásil: „Cikáni na svých potulkách rozsévají jej prý sami a jeho listů, kořene, květů i semen užívají k zažehnávání, ke kouzelným lektvarům a kdo ví k čemu ještě“. A to už byla povídačka dost nepěkná, lze ji snad trumfnout jedině pověrou ze 17. století, kdy byl masivní výskyt durmanu pokládán za neklamnou předzvěst blížícího se moru.
Pokud se chcete s durmanem blíže seznámit, rozhodně žádnou jeho část nekonzumujte. Ale jinak klidně dosyta žasněte nad jeho velkými květy i zajímavými plody. Kromě rostlin bělokvětých jsou velmi vzácně k vidění i rostliny nafialovělé (Datura stramonium var. tatula), a ty jsou opravdu krásné přímo kouzelně: fialový durman najíti – velké štěstí míti!
Mírně rozšířená verze článku, který byl poprvé publikován v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 27. 8. 2022.