Plzeňský

Přírodní rezervace Bělč se nachází v severovýchodní části mikroregionu Běleč (okres Klatovy). Byla vyhlášena 12. dubna 1955 vyhláškou 737/54 Ministerstva kultury. Nejvýznamnější přírodní charakteristikou je bukový porost starý cca 200 let s typickou vegetací květnaté bučiny.

Číst dál

Přírodní rezervace Bělýšov leží na jihozápadním cípu Bělýšovského lesa nad obcemi Slatina a Balkovy na Klatovsku. Hřeben Bělýšova (Říčej 692 m) je jedním ze tří souběžných hřbetů Chudenické vrchoviny oddělených širokými údolími, která na jihozápadě spojuje nejvyšší příčný hřbet Koráb (Koráb 722 m) nad Kdyní. Rozloha rezervace činí 11,4 hektaru.

Číst dál

Chudenická bažantnice se nalézá 3 km jihozápadně od Chudenic, bažantnice zde byla založena roku 1719 šlechtickým rodem Černínů a její areál zabíral i zemědělskou půdu a sahal dřevěným oplocením až k zámeckému parku Zámku Lázeň. Součástí areálu se sídlem fořta (lesovnou) byla také soustava malých pstruhových sádek se dvěma rybníky na Bezpravovickém potoce (respektive uměle vybudovaném kanálu). V pozdějších letech při zrušení nedalekého poutního kostela sv. Wofganga byla postavena z kamene kostelního zdiva obvodová zeď obory a rozloha celé bažantnice byla výrazně zmenšena. Území v nadmořské výšce cca 450 m je tvořeno úvalem s širokým, mírně vyklenutým hřebenem na jihozápadní hranici.

Číst dál

Středověká soustava rybníků na severu Plzně se nalézá v nivě Boleveckého potoka a jeho drobných přítoků, avšak je silně závislá na dešťové vodě, ukládané nejen v samotných rybnících, ale také v písčitých půdách v okolí. Když kolem roku 2014 začalo vleklé sucho, zprvu se neprojevilo nijak výrazně, voda stále měla odkud přitékat, ale v roce 2020, kdy jsme stále četli zprávy, že sucho bylo zažehnáno, na Ostende ustoupil břeh Velkého Boleveckého rybníku o další metr, z kdysi zatopeného ostrůvku je již pořádný ostrov a Malý Bolevec se ztrácí před očima. O ústupu sucha nemůže být ani řeči.

Číst dál

Na Úněšovsku (okres Plzeň-sever) se nacházejí zajímavé mokřady související s příčnou geologickou poruchou, podél níž vzlíná voda na povrch. Vytvořily se zde rašeliniště, slatiniště a mokřadní olšiny s výskytem vzácných druhů rostlin. Nejhodnotnější část je chráněna od roku 1955, po rozšíření má přírodní rezervace Hůrky výměru 26,5 ha se zhruba stejně velkým ochranným pásmem.

Číst dál

Ať už si o globálním oteplování myslíme cokoli, zůstává skutečností, že přibývá horkých dní, a to i v našich krajích, kde na podobné krajnosti nejsme jaksi zvyklí. S nárůstem počtu tropických dní se zvláště v létě stává velkou svízelí nedostatek srážek a zvýšený výpar, pročež zadržování vody v krajině se stává naprostou nutností. Typicky člověčí způsob řešení je vybudování přehrad či rybníků na místě mokřadů a meandrujících vodních toků. Lidé odjakživa mokřady vysušovali, připomeňme, že na bývalé bažině stojí italské Benátky, ruský Petrohrad, Versailleský zámek ve Francii a zčásti též Lednicko-valtický areál u nás, ovšem podobných příkladů najdeme všude bezpočet. Teprve nedávno lidé začali mokřady také chránit, neboť uznali, že mokřady jsou třeba a že jejich způsob hospodaření s vodou je nejšetrnější. To v plné míře platí nejen o suchu, ale také o nadměrných srážkách, neboť mokřad je vstřebá podstatně lépe než naše dokonalá, rádobypohodlná betonová města a naše dokonalé, vzorně narovnané vodní toky obroubené protipovodňovými hrázemi. Na severu Plzně se několik mokřadů nalézá a jeden z nich je chráněn jako přírodní rezervace Kamenný rybník.

Číst dál

Pro tentokrát si dovolím začít osobní vzpomínkou. Za dob panování jedné strany a vlády se komunistům přihodila taková trapná lapálie a sice soudruzi nebyli dostatečně bdělí a nechali si zamrznout zásoby uhlí. Byly vyhlášeny uhelné prázdniny, nechodilo se do školy, držely se černé hodinky, neboť elektrický proud se pouštěl jen někdy a několik dnů bylo vysílání televize ochuzeno o večerníček. Přesně do té doby, než začali kreslené pohádky pro české děti vysílat v západoněmecké televizi, jež se pohodlně dala sledovat i v takové Plzni. Dospělí jistě úpěli pod komunistickým jhem, já však na tyto dny vzpomínám rád a s obdivem, neboť otec místo večerníčku vytáhl starý diaprojektor (jestlipak, milé děti, víte, co je to takový diaprojektor?) a promítal na prostěradlo pohádky z diapozitivů, kde každý z obrázků byl doprovázen patřičným textem, jenž otec předčítal. Kouzlo těchto čtených pohádek doprovázených půvabně barevnými obrázky – vždyť televizi jsme tehdy měli černobílou, kde červené trenýrky vypadaly jako černé – nevyprchalo dodnes a vlastně nikdy nebylo překonáno. Jedna z pohádek se jmenovala Zvířátka a Petrovští a byla to ta na pásku, nikoli ta v ruličce. Kdoví proč mi zvláště utkvěla v paměti. Tato známá bajka snad původem z Brém stojí pravděpodobně za pojmenováním pseudokrasové jeskyně na severním okraji Plzně (katastrální území Bolevec), zvané Petrovská díra, neboť nejednou sloužila coby úkryt pro různé poberty. A právě tato díra je známou geologickou pamětihodností přírodní rezervace Petrovka, vyhlášené v roce 1988 na 30 ha.

Číst dál

U obce Soběkury na Přešticku (okres Plzeň-jih) jsou na Dnešickém potoce dva malé rybníky, dnes nejčastěji nazývané Zadní a Přední, s pěknými břehovými porosty a velkým množstvím ryb. Zadní rybník je významný přetrvávajícím výskytem vymírajícího druhu květeny ČR, úporem kuřičkovitým (Elatine alsinastrum). Ten zde rostl už v šedesátých letech 20. století a přetrval nejméně do roku 2017.

Číst dál

Důvodem ochrany v přírodní památce Stará Úhlava (okres Klatovy) jsou slepá ramena řeky Úhlavy a na ně navázané mokřadní biotopy. Toto chráněné území se rozkládá na ploše 0,5 hektaru a bylo vyhlášeno 21. 4. 1988.

Číst dál

Jistý národní klasik kdysi prohlásil, že „v hudbě je život Čechů.“ Je otázkou, jakou hudbu měl náš velikán na mysli, není ani zcela jasné, jakou oblast života průměrného Čecha by mohla hudba nejvěrněji zachycovat. Vezměme jako příklad jímavý šlágr našich babiček o kalině v šumavské dolině. V této písni by se nejspíše mohlo jednat o kalinu tušalaj (Viburnum lantana), která se v nižších polohách Šumavy skutečně vyskytuje. Avšak představa kalin zaplavujících všechna šumavská údolí by byla dost hrůzná! Naštěstí tomu tak není, Šumava je botanicky mnohem pestřejší. Můžeme si tedy vydechnout, v hudbě život Čechů možná i opravdu trochu bude, ale přece jen pouze s výhradami. Přesvědčíme se o tom v oblasti největších šumavských vrchovištních rašelinišť, projdeme se údolím Roklanského potoka u obce Modrava.

Číst dál

Na Železnorudsku, mezi Novou Hůrkou a bývalou osadou Zhůří, se nalézají rozsáhlá vrchoviště a rašelinné lesy odvodňované Slatinným potokem. Skrz území vede zpevněná cesta a turistická značka, jinak je místo vcelku nepřístupné, jak u podobných biotopů bývá zvykem. Bezlesé plochy rašeliníků se střídají s lesními porosty, na okrajích území majících charakter podmáčených smrčin. Území bylo vyhlášeno jako bezzásahové coby první zóna národního parku.

Číst dál

Na východních svazích šumavského Pancíře a Můstku, nedaleko Železné Rudy (mapa), se nachází přírodní rezervace Prameniště, chránící od roku 1994 mokřadní společenstva na nemalé ploše 335 ha. Území je rozděleno do čtyř částí: Šmauzy, Nový Brunst, Prameniště Řezné a Zadní Pancíř. Vyskytuje se zde řada vlhkých stanovišť od podmáčených smrčin a lesů, pramenišť, luk až po menší rašeliniště s výskytem vzácných a zajímavých druhů rostlin.

Číst dál

Kdysi významná šumavská obec Zhůří (okres Klatovy) nepřečkala důsledky druhé světové války a zůstavila po sobě skupinu památných stromů, jejichž šumící listí nikterak nepřipomíná bývalý ruch. Dojem opuštěnosti kazí pouze novodobé artefakty: kaplička, užitečná jako přístřeší za deště, a vkusný pomník deseti padlých amerických vojáků. Co však místo ztrácí na zabydlenosti, bohatě dohání přírodou. Vždyť údolí Křemelné přibližně od bývalého Zhůří až k rudské silnici, kde navazuje přírodní rezervace Prameniště, je přírodovědně velmi zajímavé. Část ohraničená silnicí na levém břehu Křemelné je součástí Národního parku Šumava, částečně dokonce jako I. zóna národního parku, navazující části nad silnicí jsou součástí maloplošných chráněných území Zhůřská hnízdiště a Zhůřská pláň.

Číst dál

Dovolím si nejprve osobní vzpomínku. Coby nezkušený jinoch milující kytičky jsem se stal hrdým majitelem knížky Františka Procházky Orchideje naší přírody a zatoužil spatřit bájné tořiče. Dnes, ve slastných dobách internetového šílenství, dnes je všechno snazší. Já se tenkrát musel spolehnout na tištěné zdroje, a ty se dušovaly, že mému domovu nejbližší naleziště tořiče, přesněji tořiče hmyzonosného (Ophrys insectifera), je jakási Pučanka u Velkých Hydčic na Horažďovicku (okres Klatovy). Vydal jsem se tedy vlakem na jednu ze svých vůbec prvních výprav za rostlinami, nejprve do Hydčic, odtud pěšky do Hejné a lačně se vrhnul do lesa. Pochopitelně, odtáhl jsem s dlouhým nosem, viděl jsem jen jakési podezřelé listy, snad okrotice bílé (Cephalanthera damasonium) nebo kruštíku širolistého (Epipactis helleborine). Žádná lilie zlatohlavá (Lilium martagon), žádná sasanka lesní (Anemone sylvestris), natož pak tořič. Dnes, dnes se musím smát. Tořič hmyzonosný už zde řadu let nikdo neviděl, ostatně střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolaris) na nedalekém vrchu Kozníku také ne.

Číst dál