Když na počátku 18. století vkládal francouzský orientalista Antoine Galland (1646–1715) k příběhům „Tisíce a jedné noci“ i pověst o Alí Babovi a čtyřiceti loupežnících, nejspíš ani netušil, jak velkou slávu to přinese sezamu, tedy rostlině, která se sice v tropech Asie, Afriky i v subtropech jižní Evropy pěstovala už po mnohá staletí, jenže v končinách ležících až na severu za Alpami zrovna moc známá nebyla. Magická formule „Sezame, otevři se“, jež odkryla ve skále tajemnou jeskyni s loupežnickým pokladem, obletěla svět.
Ještě v roce 1596 měl učený pražský dvorní lékař Adam Huber se sezamem značné potíže, nemohl zatajit velké rozpaky nad tehdy v našich zemích obecně tradovaným názorem o jeho podobě, ba co víc, nepozdávalo se mu dokonce ani vyobrazení této rostliny, které se mělo objevit v jeho vlastním českém překladu Matthioliho Herbáře. Přesto nakonec usoudil, že sezam by mohl vypadat skutečně zhruba nějak takto.
Naši pradědové znali na začátku 19. století sezamy (Sesamum) vlastně jen dva – jeden byl bílý (Sesamum orientale), druhý černý (Sesamum indicum), oba pocházely z Indie. Shodou okolností právě tyto dva nejstarší druhy už dnes od sebe ani nerozlišujeme, při kritické revizi totiž splynuly do druhu jediného. Avšak na pláních Afriky, jižní Asie i severní Austrálie byly časem nalezeny ještě další druhy sezamu, takže dnes už jich známe něco málo přes třicet.
V samotné Indii se sezam od věků používal při rituálních obřadech, měl pověst prostředníka mezi světem živých a mrtvých. Patřil k několika rostlinám, které údajně stvořili sami bohové, kromě vody a rýže byl dalším obětním darem při slavnosti Bhišmova usmíření, kdy si věrní vymodlovali odpuštění hříchů spáchaných během uplynulého roku. Měl také obšťastňovat zemřelé při jejich reinkarnační pouti mezi životy a po indickém pohřbu se na břehu řeky nechávaly dvě hrsti sezamu jako potrava pro duše na posmrtné cestě.
V Evropě přinášel největší užitek rovněž právě sezam indický, z jeho semen se tu lisoval olej používaný v kuchyni i dávné medicíně. Soudilo se, že za studena lisovaný sezamový olej je skoro stejně kvalitní jako dražší olej olivový, proto jím byl občas nahrazován, on sám byl v dobách novějších falšován lacinějším olejem arašídovým nebo bavlníkovým. Sloužil také ke svícení, kromě voskových a lojových svíček se v dobách před rozšířením petroleje k tomuto účelu používal především olej řepkový, ale také lněný, hořčičný nebo sezamový.
Na jihu Evropy se sezam pěstoval už v časech antických, starověké pověsti vypravují, že rostl dokonce v zahradě kouzelnice Hekaté, jako o zdroji oleje se o něm zmínil i římský přírodozpytec Plinius. V raném novověku se do střední Evropy přivážel nejčastěji z Řecka, jeho olej se používal při léčbě neduhů břišních, přikládal se také na mozoly, spáleniny a otoky. Sezamové semeno podávané s růžovým olejem prý tišilo bolest hlavy způsobenou slunečním úžehem, sezam vařený ve víně byl dobrým lékem na zanícené očí, byl rovněž užíván při potížích ušních. Semena sloužila jako koření, přidávala se do pečiva a cukrářských delikates. Svérázné uplatnění však měly i pouhé saze získávané ze spáleného oleje, zpracovávaly se totiž na nejjemnější tuše; silice z jeho květů se zas přimíchávaly do parfémů a mýdel.
Sezam byl pro starověký svět plodinou velmi ceněnou, v mnoha ohledech nezastupitelnou. A možná to byla právě jeho schopnost vnášet světlo do tmy, která se stala inspirací i pro nádhernou pohádku o vítězství dobrého Alí Baby nad temnými silami světa.
Poprvé publikováno pod titulem „Sezame, otevři se!“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 5. 2. 2022.