Už v minulé části našeho putování za vyobrazeními tolije bahenní v historické botanické literatuře jsme konstatovali, že tato zdánlivě nekomplikovaná rostlina činila starším ilustrátorům nezřídka problémy. Především nebyl výtvarníkům u květu jasný rozdíl mezi tyčinkami a nektariovými šupinami, zaznamenali jsme i nesrovnalosti v žilkování listů – často nervaturu souběžnou nevhodně nahradila žilnatina zpeřená.
Detail květu v dnes již poměrně málo známém klíči středoškolského profesora Gottharda Smolaře z roku 1922 plně odpovídá reálu, nektariové šupiny jsou náležitě vykresleny a odlišeny od tyčinek. Později se už nejasnosti v zobrazení květu neobjevovaly.
Avšak ani 20. století nebylo ušetřeno problému s žilkami na listu. Dlouho ve školních učebnicích přetrvávala mylná kresba z Polívkovy Názorné květeny a dokonce ještě v knize Jana Martinovského Naše rostliny: Klíč k určování z roku 1959 vykazují listy nervaturu chybnou. To už ale naštěstí byla v tak pozdní době jen výjimka, většina jiných ilustrací z druhé poloviny století zaznamenává již nervaturu správně. Patří k nim například ilustrace Otakara Zejbrlíka v Klikově Klíčí k určování rostlin (Praha 1965), vyobrazení Vlasty Kneblové v Dostálově Klíči (1954), Milanem Skochem nově pořízená ilustrace ve Faustově přepracování Polívkova Botanického klíče (1984) nebo vyobrazení Vojty Nováka v Burešově brožuře Vzácné a ohrožené rostliny Jeseníků (1989). K velmi dobře zpracovaným ilustracím tolije bahenní patří rozhodně práce Anny Skoumalové-Hadačové v akademické Květeně ČR.
Zahraniční kresby tolije si můžeme představit v ilustraci z knihy Waltera Hooda Fitche Illustrations of the British Flora z roku 1924, která byla použita ještě v roce 1958 i pro rumunský klíč Iuliu Prodana Flora mică ilustrată a Republicii Populare Romîne. Velmi zdařilou kresbu najdeme ve věhlasném holandském klíči Heukels‘ Flora van Nederland a samozřejmě v dobře i nám Čechům známém německém klíči Rothmalerově.
Akvarely si připomeňme v pracích českých klasiků botanické ilustrace: Karel Svolinský, Květoslav Hísek, Jindřich Krejča, Zdena Krejčová, Vojtěch Štolfa k těmto klasikům určitě patří. Jistě dobře mezi nimi obstojí i výtvarný projev Věry Ničové.
