Při jedné z vycházek po innsbruckém parku se znenadání dotázal rakouský císař Ferdinand I. řečený Dobrotivý svého komořího, hraběte Dauna: „Víte-li, pane hrabě, jak se tato rostlina jmenuje po česku?“ – zastavili se totiž zrovna u keře, na němž visela cedulka s německým nápisem Schneeball. „Nevím, Veličenstvo, já jsem se botanice česky nepřiučoval,“ odvětil hrabě. – „Kalina, kalina se jmenuje“, zvolal potěšeně císař a přidal k tomu dokonce ještě i čeleď, k níž náležela. Rostliny měl tento císař a vlastně i poslední korunovaný český král ve značné oblibě, když sídlil po své abdikaci v roce 1848 v Praze, po krátký čas jej do jejich světa údajně zasvěcoval i otec české botaniky Jan Svatopluk Presl. Později v onom Tyrolsku nejspíš císař viděl kalinu obecnou (Viburnum opulus), další ryze středoevropské kalině tehdy Němci říkávali Schlingbaum, pro Čechy to byl tušalaj (Viburnum lantana). Tyhle dvě rostliny by si císař Ferdinand jistě nespletl.
Znát zrovna slovo „kalina“ byla vlastně dobrá císařská strategie – neobjevuje se totiž pouze v češtině, je domácí ve všech slovanských jazycích, přičemž od nejstarších dob skoro vždy označovalo kalinu obecnou. Její slovanské jméno pravděpodobně souviselo se stanovištěm, na němž roste: je to dřevina vlhkých míst, mokřin, říčních břehů – onen „kal“ ve jméně je skutečně nejspíš kalem mokřadním, bažinným, jak už kdysi poznamenal český jazykovědec a etymolog Václav Machek. Ostatně tato pravda je barvitě vykreslena i ve slovanském světě obecně rozšířené lidové písni o kalině, která v struze stojí a letního sucha se tuze bojí.
Kalina se zabydlela v lidové poezii velmi hojně, obzvláště častá je pak ve slovesnosti ukrajinské. Již o poznání menší uznání měla i v Rusku, její ještě menší zastoupení najdeme u Slovanů západních, prakticky zcela schází v písních národů jihoslovanských. V 19. století o ní hned několik českých spisovatelů svorně prohlašovalo, že tam na východě u Kyjeva nenajdeš chaloupky, ve které by nevisely kalinové bobule či jahůdky jako okrasa na stěnách. „Jméno kaliny zhusta se ozývá v písních, její květ, její plod, její větve, její život, slovem vše, co na ní jest, má nějaký význam v poesii maloruské,“ dodal k tomu v roce 1879 etnograf Primus Sobotka. A tak bílý květ kaliny byl symbolem panenské poctivosti, k srdci přiložený prý konejšil všechna muka a trápení. Rudý plod byl zas symbolem dívčích rtů, znamením lásky, ba dokonce ryzím zosobněním krásy. Dům nevěsty býval vyzdoben právě kalinami, jejich posekání bylo potom podobenstvím pro dokonané vdavky. Hořící kalina byla básnickým obrazem dívčího pláče – slova „hořeti“ a „hořekovati“ se tu k sobě významově přiblížila hodně blízko. Vysazovala se ovšem také na hroby, především pak na ty dívčí, k hlavě si ji ale nechal zasadit klidně i hrdý voják.
Ve staré medicíně zrovna často užívána nebyla, její plody „kalinky“ sloužily jen k pročišťování, i když pro žaludky slabé se tento prostředek prý moc nehodil. Snad jen porodní báby měly kalinu ve větší oblibě, kalinové obklady údajně používaly k usnadnění porodů. Vyráběl se z nich také ocet, pálila se z nich kořalka. Z tvrdého kalinového dřeva se řezaly cvočky a lulky, plody byly dobré i jako potrava ptáků, jejími listy zas nepohrdla ani domácí zvířata.
Oblíbená je tato dřevina na Ukrajině dodneška, její rudé plody se dostaly i do návrhu velkého ukrajinského státního znaku. Jak by ne, vždyť těžko hledat rostlinu pro Ukrajinu příznačnější.
________________________
Text byl poprvé uveřejněn v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 26. 3. 2022.