Botanika a múzy: Vliv knihtisku na záměnu puškvorce s kosatcem

Adam Huber z Riesenpachu, lékař císaře Rudolfa II., v druhém českém vydání Mattioliho Herbáře z roku 1596 důrazně upozorňuje na častou záměnu puškvorce a kosatce žlutého. Uvádí, že apatekáři až dosavad místo pravého Acorum (tedy puškvorce) užívají byliny, které se jinak říkává žluté potoční Lilium, aneb kosatec žlutý falešný. Zdůrazňuje, že tyto dvě rostliny jsou zcela odlišné, kosatec nemá ony vlastnosti, které jsou připisovány puškvorci. Měl samozřejmě pravdu, dnešním jazykem bychom řekli, že dávným lékárníkům nebyl příliš jasný rozdíl mezi puškvorcem obecným (Acorus calamus) a kosatcem žlutým (Iris pseudacorus). Jak ale vlastně k této záměně došlo? Obě rostliny rostou na podobných stanovištích, jejich listy jsou také dosti podobné, když zrovna nekvetou, lze je snadno zaměnit. Byla tedy tato záměna snad odvěká? Skutečně až 16. století svým kritickým pohledem vyřešilo tento omyl? Pokusme se na tuto otázku odpovědět.

Puškvorec zmiňuje už Plinius ve své 25. knize (uvádí ho jako Acoron). Zmiňuje se dokonce i o jeho podobnosti s kosatcem: Acoron iridis folia habet, angustiora tantum et longiore pediculo, radices nigras minusque venosas, cetero et has similes iridis, gustu acres, odore non ingratas, ructu faciles. Je tedy jasné, že Plinius si puškvorec s kosatcem nepletl, oba druhy rozlišoval.
Ovšem i středověk odlišnosti puškvorce od kosatce rozuměl. Dokladem nám mohou být vyobrazení puškvorce ze středověkých opisů Herbarium Apuleii Platonici. Tyto ilustrace jsou si velmi podobné, jsou vlastně vytvořeny podle jediného mustru – dlouhý horizontální oddenek se čtyřmi kořeny a listy. Podívejme se alespoň na některé z nich – první pochází z 10. století (Den Haag, MMW, 10 D 7 43v), druhá z 11. století (Oxford, MS. Ashmole 1431 7r), třetí je z konce 11. století (Oxford, MS. Bodl. 130 38r). U rukopisu z konce 11. století si můžeme povšimnout navíc žlutého květu – ten samozřejmě jasně naznačuje, že jde spíše o kosatec. Avšak text je u tohoto vyobrazení stejný jako u rukopisu z 10. století, mělo by se tedy jednat o puškvorec. Díváme se pravděpodobně na jeden z prvních historických zmatků v rozlišení puškvorce od kosatce. Nicméně domnívám se, že v této době je to spíše jen výjimka, Acorus se většinou zobrazoval bez květu, tedy podle výše popsaného vzoru. To ostatně dokládá i poslední vyobrazení, které pochází ze salamanského opisu Dioscoridova díla Περί ὕλης ἰατρικής (De materia medica) z 15. století (Salamanca, MS. 2659).

Jasný zlom přináší druhá polovina 15. století. Vynález knihtisku rozhojnil knihy v míře dosud naprosto nebývalé, znalosti – ovšem i chyby – se teď šíříly mnohem rychleji. V roce 1481 bylo vydáno již výše zmiňované Herbarium Apulei tiskem, zde opět najdeme text stejný jako v dřívějších manuskriptech. Ovšem vyobrazená rostlina je zásadně odlišná, dřívější vzor v zobrazování puškvorce tehdy už zcela vymizel. Oddenek změnil tvar a především se objevilo výrazné květenství. To nebylo podobné puškvorci, ovšem ani kosatci. Spíše se snad jednalo o Asphodelus. Ale hned v roce 1484 vyšla v mohučské tiskárně Petera Schöffera další kniha s vyobrazením puškvorce – zde je již květenství výrazně zredukováno, rostlina se už začíná podobat kosatci (Herbarius latinus; Rogatu plurimorum… Mainz 1484).

Velmi zajímavá jsou také vyobrazení druhu Acorus z německé knihy Gart der Gesundheit, autorem knihy byl Johannes de Cuba. V 15. století vyšla jeho práce celkem asi ve čtrnácti vydáních u šesti tiskařů, byla tedy skutečným pozdně středověkým bestsellerem. Přinesla opět zcela nový styl v zachycení našeho druhu. Velmi precizně vyobrazený Acorus najdeme ve vydání této knihy z tiskárny Johanna Schoenspergera (Augspurg 1487), poněkud horší úroveň mají ilustrace z vydání Konrada Dinckmuta (Ulm 1487) a Johanna Grüningera (Strassburg – po roce 1487).

Avšak tytéž ilustrace najdeme i v latinském spisu Ortus sanitatis Jacoba Meydenbacha (Mainz 1491) a v české práci Knieha lékarská Jana Černého (Nürnberg 1517). Všechna tato vyobrazení zachycují nepochybně kosatec, navíc jsou si velmi podobná. Ilustrace jsou vlastně nezřídka jen zrcadlově otočeny – u knihtisku se zřejmě nevytvářely kopie samotných tiskařských štočků, ale kopíroval se přímo obraz z knihy. Když se opětovně vyryl na štoček, byl pochopitelně otočen zrcadlově. Zdálo by se tedy, že Dinckmut kopíroval ze Schoenspergera, od Dinckmuta zase přebíral Grüninger, od něj potom Meydenbach, od Dinckmuta nebo Meydenbacha nakonec Černý (tedy spíše jeho vydavatel Mikuláš Klaudyán nebo tiskař Hieronymus Höltzel). Všechno však může být ještě komplikovanější, nemám totiž k dispozici všechna knižní vyobrazení této rostliny z oné doby. Pokud bychom snad chtěli hodnotit kvalitu těchto ilustrací, musíme konstatovat, že se postupně stále více snižovala – nejlépe působí nejstarší práce Schoenspergerova, nejhůře nejnovější Höltzelův tisk Černého. Novější vyobrazení jsou schematičtější, méně detailní. Navíc u Černého byla tato ilustrace dokonce velmi neadekvátně v knize zařazena ke kosatci brunátnému.

Zdá se tedy, že v evropském středověku najdeme při zobrazování druhu Acorus minimálně tři zcela rozdílné mustry. Zásadní morfologická chyba (přítomnost terminálního žlutého květu) se u puškvorce objevuje sice už v 11. století, avšak mnohem běžnější se stává až v závěru středověku a na začátku novověku. K jejímu rozšíření patrně do značné míry přispěl knihtisk. V této době bohatě stačilo udělat chybu jen jedenkrát, aby se objevila ve čtvrtině střední Evropy, a to třeba hned šestkrát. Tiskaři se snad přímo předháněli v uvádění nových vydání knih, plně si vychutnávali novou technickou vymoženost a ani jim nevadilo, že kopírují jeden od druhého chybné údaje. Proto už Tadeáš Hájek se v Mattioliho Herbáři z roku 1562 snaží jasně odlišit puškvorec od kosatce, a proto ještě na konci 16. století hřímá Huber z Riesenpachu na zmatené lékárníky.
Kdyby žil učený doktor Huber dnes, měl by určitě o čem psát, mohl by vysvětlovat donekonečna – na internetu totiž stačí publikovat chybu jedinkrát, aby se záhy objevila ve stovkách podob po celé planetě.