Centrální pásmo Velkého Kavkazu končí na východě posledními čtyřtisícovými masivy okolo hranic Ázerbájdžánu a Dagestánské republiky, nejjižnější autonomní republiky Ruské federace.
Nejvyšší horou oblasti je Bazardüzü (to je tedy název hory v ázerbájdžánštině) neboli Базардюзю (a tohle je rusky), s vrcholem 4466 m n m. ležícím přímo na hranici obou států. Je složena z rozpadavých tmavých břidlic, a tak většinu svahů na ázerbájdžánské straně tvoří sypká suťová pole přerušovaná vrstevnatými skalními výchozy.
Stejného složení je i k východu do Ázerbájdžánu pokračující asi 15 km dlouhý úsek hlavního kavkazského hřebene, který kulminuje poslední čtyřtisícovkou, horou Tufandağ s výškou 4191 m. Dále hlavní hřeben pokračuje ještě přes 50 km na jihovýchod, ale dosahuje zde jen výšek mezi 2700 a 3650 m n. m. V hlavním hřebeni na západ od Bazardüzü leží od jihu nápadná hora Ragdan (Рагдан, 4020 m) představující nejjižnější bod celé Ruské federace.
Severní svahy mezi horami Bazardüzü a Tufandağ jsou pozvolné a končí na ploché pramenné pánvi řeky Qusarçay (Kusarčaj) rozprostírající se ve výšce okolo 2600 m, která je porostlá rozsáhlými horskými loukami a leží na geologickém kontaktu s karbonátovými horninami na severu. Naproti tomu jižní svahy hlavního hřebene jsou rozbrázděné hlubokými a těžko prostupnými, 15 až 20 km dlouhými soutěskovitými údolími spadajícími do rozsáhlých podhorských rovin s množstvím vesnic.
Úpatí hor zde leží mezi 600 a 700 m n. m., ale nejvyšší vesnice jsou vklíněny do ústí jednotlivých údolí, kde leží v polohách až přes 1100 m. Poslední horské výběžky mezi údolími jsou porostlé křovinatými lesy s převahou habru obecného (Carpinus betulus), výše – zejména mezi 1300 a 1600 m – jsou téměř čistě bukové lesy tvořené bukem východním (Fagus orientalis), nad kterými je pás rozvolněných dubových lesů tvořených dubem velkokvětým (Quercus macranthera), který zde vytváří nepravidelnou horní lesní hranici. Dubové porosty jsou protkané mozaikou horských travnatých svahů, které již bez dřevin pokračují výše do hor.
Místní lesní porosty jsou zejména v pásmu bučin téměř nedotčené. Pro lokální pastvu ovcí a koz jsou využívané travnaté svahy nad hranicí dubových lesů, ale členitý terén ani zde nedovoluje intenzivnější pastevectví. Kromě malého počtu místních pastevců, přebývajících za letní sezóny v nouzových přístřešcích, jsou zdejší hory zcela pusté. Nejbohatší flóra je soustředěna v soutěskovitých údolích, kde jsou časté skalní výchozy s pestrými vrstvami hornin včetně vápenců. Na svazích údolí pod 2500 m je i bohatší skladba dřevin, tvořená kromě dubu velkokvětého dvěma druhy javoru (Acer platanoides a A. pseudoplatanus), lípou kavkazskou (Tilia dasystyla subsp. caucasica), jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), břízou (Betula litwinowii), habrem a topolem osikou (Populus tremula) a na otevřenějších místech také keřů, jako jsou kalina tušalaj (Viburnum lantana), zimolez kavkazský (Lonicera caucasica), bez černý (Sambucus nigra) nebo růže (Rosa sp.).
Z jehličnatých dřevin se jen ojediněle vyskytuje jalovec červenoplodý (Juniperus oxycedrus), který zde reprezentuje východní okraj svého areálu. Ze zakrslých dřevin nejdeme místy na travnato-kamenitých svazích ještě v nadmořské výšce okolo 2800 m lýkovec nahloučený (Daphne glomerata), nápadný kompaktními květenstvími smetanově bílých květů. Vzhledem k různorodosti stanovišť v různých expozicích sevřených údolí zde nacházíme byliny vázané na široké spektrum biotopů, jako jsou štěrkové náplavy a svahové sutě (zde je snad nejznámější kavkazský endemit Pseudovesicaria digitata, ale najdeme tu i další druhy, kupříkladu Cruciata pseudopolycarpa, Jurinea moschus, Ranunculus crassifolius, Viola minuta aj.), zarostlé až téměř holé skalní výchozy (např. Saxifraga juniperifolia nebo Pseudorosularia pilosa), rozvolněné lesní okraje, křoviny nebo zastíněný lesní podrost, svahové trávníky (např. Puschkinia scilloides), vlhké širokolisté nebo vysokostébelné žlebové nivy, prameniště nebo sněhová vyležiska. Ve vlhkých žlebech je zde domácí robustní mrkvovitá rostlina bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), která je ve střední Evropě velmi dobře známá jako jedna z invazních rostlin.
Fotografováno od 25. 6. do 4. 7. 2002, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.