Jen nemnohým zvířatům se dostalo té cti, aby se o nich zmínil slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges. Autora „Fantastické zoologie“ vždycky lákali spíš elfové a draci, nezdráhal se rozepsat o bájném Krakenovi nebo Minotaurovi, aby si ale všiml skutečného zvířete, muselo si nejdřív přinejmenším roztrhat svou hruď (jako pelikán), eventuálně mít tři nohy místo čtyř (to se zas jednalo o jistého speciálního osla). Zdálo by se jako ohromující, že v případě koček pojednal hned o třech výrazných exemplářích, vypadalo by to na obzvláštní autorovu náklonnost k těmto tvorům. Jenže i když se všechny Borgesovy kočky spojí dohromady, mnoho z nich nezbude – vlastně jen bezzubý úsměv a dva kocouří ocasy: jím zmiňovaný Cheshirský kocour totiž uměl po částech mizet, takže nakonec z něj zbyl pouze onen úsměv, kocouři z Kilkenny se zase rvali tak zuřivě, že po nich zůstaly jenom ocasy.
Opuštěný kočičí ocas je vůbec jev záhadný. Správná kočka jej nosí pěkně vzpřímený, i když umí taky mistrně ohnout jeho špičku nebo s ním mrsknout jako se šavlí. A rozhodně jej nikdy dobrovolně neodkládá. Tuto možnost sice kdysi připustil pan Jan Karafiát, když se ve svém pohádkovém příběhu zmínil o návštěvě tří koček z ostrova Man – prý to zmátlo mnohé, ocasy si tehdy v kočičí obci chtěli nechat uskřípnout skoro všichni. Ovšem jinak je to nesmysl, kočka má svůj grandiózní nástroj stále při sobě. A tak si lidé přimysleli, že jakmile se někde tajemně a bez zřetelnější opory zvedá stonek nějaké rostliny dostatečně vysoko a ke všemu je třeba ještě nápadně štětinatý, musí to být dozajista kočičí chvost taky. Stalo se to hned dvakrát.
Poprvé v tom byla nápomocná řečtina: jméno Chaiturus (někdy též Chaeturus) je složeno ze slov chaité, což označuje kštici neb štětiny, úrá je pak výrazem pro ocas. V druhé polovině 19. a na začátku 20. století se proto rostlině se jménem Chaiturus marrubiastrum říkávalo hezky česky „kočičí chvost“ – a to dokonce zcela oficiálně, přímo ryze botanicky. Později byl onen druh přeřazen k rodu Leonurus, to nejspíš převzal vládu nad rostlinou samotný král zvířecí říše lev. Ovšem tento „lví ocas“ české luhy a háje lvů skoro neznalé nepřijaly nijak radostně a rostlině daly raději ze slovenštiny převzaté a vcelku nudné jméno buřina. Kočičí chvost pro druh Leonurus marrubiastrum je tedy dnes už jen milou vzpomínkou.
Na východě českého Slezska však jistý „kočí chvost“ v nářečí přežívá snad dosud. Nepatří sice buřině, ale i tady označuje rostlinu hrdě se zvedající k nebesům a svým vzezřením upomínající kočičí oháňku; je to jméno pro přesličku (Equisetum). V tomto případě neovlivnila češtinu řečtina, ale nejspíš němčina – Němci dodnes někdy přesličce říkávají Katzenschwanz. Traduje se ještě také, že stejné lidové jméno má i řebříček (Achillea); kdo ví, možná je to pravda, jistě ale uznáte, že k podobě této rostliny se ocasaté jméno zrovna moc nehodí. Lidová jména se nezřídka pletou, ve starších textech se k řebříčku vztahuje častěji „myší ocas“ nebo báječné „ovčí žebro“. Hodně neomaleně se jméno „kočičí ocásek“ někdy objevuje i v zahradnických katalozích u tropické rostliny Acalypha hispida. Jenže proč vymýšlet něco, co bylo dávno vytvořeno, už od roku 1846 má tento exot české jméno palnice.
Zatímco přesličky u nás potkáte na mnoha místech běžně, buřina kočičí chvost (v současnosti se jí též říkává buřina jablečníkovitá) je dnes už poměrně vzácná. Častější je jen na jižní Moravě, občas se najde i v rovinách středních Čech nebo na střední Moravě. Roste především na březích velkých řek, na hrázích a v příkopech, zmizela však z mnoha svých dřívějších lokalit, takže patří už dokonce k druhům silně ohroženým. Ještěže nám k radosti zůstaly četné alespoň ty kočičí ocásky pravé.
Poprvé publikováno pod titulem „Ocásková historie“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 7. 5. 2022.