V jihovýchodní části Itálie byl v rozsáhlém úseku pobřeží zřízen přírodní park. Rozkládá se mezi nejvýchodnějším italským městem, starobylým Otrantem, a nejjižnějším cípem Salentinského poloostrova, zahrnuje i nejdále na východ vysunutý mys pevninské Itálie, Capo Otranto. Chráněné území má rozlohu 32,3 km2 a tvoří jej více než 50 km dlouhá pobřežní linie; kromě toho zahrnuje několik drobných vnitrozemských enkláv zachovalých zbytků přirozených lesních porostů. Přírodní park zahrnuje tři evropsky významná území, v nichž je chráněno celkem pět typů vzácných biotopů.
Geologickou stavbu zdejší oblasti tvoří – stejně jako jinde v Apulii – korálové vápence, které se usadily v průběhu křídy. Vápence nejsou zvrásněné a na většině délky pobřeží tvoří nad mořem strmé, 30–50 m vysoké srázy. Jsou protkány četnými krasovými jevy, k nejtypičtějším patří jeskyně, z nichž ty nad hladinou moře mohou mít krápníkovou výzdobu (Grotta Zinzulusa u městečka Castro), jiné (např. Grotta Palombina tamtéž) jsou napůl zatopené a dosažitelné jen z moře. Klima je zde typicky mediteránní, přímořské, v létě dosahují průměrné teploty k 25 °C, zato v nejchladnějším období roku minima obyčejně poklesají nanejvýš k 5 °C – temperující vliv moře je zde velmi patrný.
Zatímco přiléhající vnitrozemí je intenzivně obhospodařované, vápencové útesy nad mořem si uchovaly relativně přirozený vegetační kryt. Najdeme zde ostrůvky lesů jehličnatých, s dominující borovicí halepskou (Pinus halepensis), i typické porosty stálezelených dubů, v nichž se střídá dub kermesový (Quercus coccifera) s d. cesmínovitým (Quercus ilex).
Odlišné jsou doubravy ve vnitrozemí, kde převládají duby opadavé, a to dub šipák (Quercus pubescens) a místy i balkánský prvek Quercus macrolepis. V macchii patří k hojným druhům řečík lentišek (Pistacia lentiscus), jalovec Juniperus phoenicea, myrta obecná (Myrtus communis), sápa Phlomis fruticosa, z cistů bílé Cistus monspeliensis a Cistus salviifolius i růžový Cistus creticus.
Na skalnatých místech je velmi hojná mohutná bílá cibulovina Drimia maritima, půvab podzimnímu aspektu dodává drobný narcis Narcissus obsoletus. Bílé vápencové skály na jaře zdobí zlatá subendemická tařice Aurinia leucadea, v plném létě a na podzim přehojný velkokvětý zvonek Campanula versicolor, který do Itálie přesahuje z jihu Balkánského poloostrova, stejně jako mohutný chvojník Ephedra foeminea. Jako všude ve Středozemí je zde na jaře hojnost rozmanitých druhů orchidejí, našinec by zde měl poznat např. rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis). Slaná vodní tříšť ovlivňuje báze skalnatých svahů porostlé motarem (Crithmum maritimum) a několika druhy static (Limonium).
V území je známo několik endemitů, k nimž patří šedolistá chrpa Centaurea leucadea a jednoletá vikev Vicia giacominiana. V trávnících na hranách svahů dominují válečka Brachypodium retusum, místy i Cymbopogon hirtus.
Jeskyně v přírodním parku mají značný význam, protože hostí vzácnou jeskynní faunu; bylo zde zjištěno několik endemických druhů bezobratlých, např. korýš Thiphlocaris salentina. Kolem pobřeží se dosud objevuje jeden z nejvzácnějších obyvatel Středozemního moře, tuleň Monachus monachus.
Přírodní park se dotýká řady míst se zajímavou historií – vždyť bylo vstupní branou do Itálie ve směru od Řecka. Z antických památek se zde mnoho nezachovalo, ale najdeme zde dosud vlivy byzantské, jako je např. kostelík San Pietro v Otrantu. Tamní románská katedrála se zase pyšní mozaikovou podlahou z 12. století s biblickými i světskými náměty; zobrazení elefanti připomínají spíše křížence slona s jezevčíkem. Současnému turistickému ruchu slouží i lázně Santa Cesarea Terme, kde vyvěrá několik sirných pramenů asi 30 °C teplých. Při dobré viditelnosti je odtud vidět pobřeží Albánie a v mobilních telefonech se zde již hlásí řecký operátor.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 17. a 18. 9. 2014.