Syn.: Bidens variabilis (Desf.) Baill., Coreopsis crassifolia Sessé et Moc., nom. illeg., Coreopsis georgina Cass., Dahlia astrantiaeflora (Sweet) G. Don, Dahlia nana Andrews, Dahlia purpurea (Willd.) Poir., Dahlia pusilla Zucc. ex DC., Dahlia rosea Cav., Dahlia royleana Knowles et Westc., Dahlia sambucifolia Salisb., Dahlia sphondyliifolia Salisb., nom. illeg., Dahlia superflua (DC.) W. T. Aiton, Dahlia variabilis (Willd.) Desf., Georgia superflua DC., Georgia variabilis (Willd.) Spreng., Georgina astrantiaeflota Sweet, Georgina purpurea Willd., Georgina rosea (Cav.) Willd., Georgina variabilis Willd.
Česká jména: jiřinka mnohobarevná (Presl 1846), jiřinka měnivá (Polívka 1901), jiřinka proměnlivá (Dostál 1950), jiřinka zahradní (Dostál 1989), jiřinka (Mareček 1996), jiřina zahradní (Kubát 2002), jiřinka zahradní (Slavík et Štěpánková 2004), jiřina zahradní (Danihelka 2012)
Slovenská jména: georgína premenlivá (Dostál 1950)
Čeleď: Asteraceae – hvězdnicovité
Rozšíření: Druh pochází z Mexika, od počátku 19. století byl v kultuře šlechtěn, v současnosti je pěstována nepřeberná řada jeho kultivarů, je mateřským druhem mnoha hybridů. Část literatury soudí, že druh Dahlia pinnata vlastně nebyl nikdy v přírodě nalezen.
Ekologie: Pěstuje se v zahradách a parcích, občas může i přechodně zplaňovat, pak se objevuje většinou na skládkách. Kvete v letních měsících, až do prvního mrazu.
Popis: Vytrvalá bylina s kořenovými hlízami a lodyhami přímými, 80–200 cm dlouhými, větvenými, na bázi dřevnatějícími. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, v obrysu vejčité, 9–25 cm dlouhé a 5–20 cm široké, 1–2krát peřenosečné, úkrojky jsou kopinaté až vejčité, po okraji vroubkované až zubaté. Úbory jsou stopkaté, u planých rostlin dosahují průměru 5–8 cm, u kultivarů mohou být větší; zákrov je miskovitý, 2řadý, vnější zákrovní listeny jsou vejčité až obvejčité, až 8 mm široké, vnitřní jsou vejčité, až 22 mm široké; jazykovité květy někdy vyrůstají jen v jedné řadě, velmi často jsou ale úbory i plnokvěté, okrajové jazykovité květy jsou samičí, ligula je bílá, růžová nebo červená, u kultivarů však často i jinak zbarvená, rovná, zvlněná či dovnitř stočená, trubkovité květy jsou oboupohlavné, žluté. Plodem je nažka, 8–13 mm dlouhá.
Využití: Velmi oblíbené a často pěstované rostliny, které upoutávají pozornost neobvyklou pestrostí tvarovou i barevnou. Vysazují se na jaře na stanoviště slunná, s dostatkem vláhy. Hlízy se sklízejí po prvním mrazu a uchovávají se přes zimu při teplotě okolo 5 až 8 °C.
Poznámka: Rod Dahlia v současnosti čítá 41 akceptovaných druhů (POWO 2021), všechny pocházejí ze Střední a severu Jižní Ameriky. Andreas Dahl (1751–89), na nějž odkazuje rodové jméno, byl švédský botanik.
Plané jiřinky v Mexiku poprvé sbíral španělský lékař a botanik Vicente Cervantes (1755–1829) kolem roku 1784, záhy je odeslal do Madridu Antoniovi J. Cavanillesovi (1745–1804), který druh v roce 1791 popsal. Avšak zřejmě už v roce 1790 se dostal první kus také do Anglie, i do Berlína dorazily snad už v devadesátých letech 18. století, k drážďanskému dvoru se dostala jiřinka kolem roku 1800, Francie viděla její první květy v roce 1804. Zde také došlo v roce 1808 k prvnímu záměrnému křížení barevných variet (hrabě Lelieur v Saint-Cloud), záhy se s jejich šlechtěním začalo i v Anglii. V Čechách hned několik taxonů jiřinek pěstoval už v roce 1808 Mathias Nowak, baron Hochberg je měl v roce 1812 ve své zahradě na Hluboši také, ve své pražské zahradě ji měl i hrabě Malabaila de Canal v roce 1821. A v botanické školce v moravských Myslibořicích měli v roce 1824 už šest kultivarů. V roce 1834 se začalo více hovořit také o sbírce dašického faráře Josefa Turka – zakrátko se tato sbírka stala údajně jednou z největších v Evropě. V polovině 19. století už střední Evropu ovládlo naprosté jiřinkové šílenství, rostliny byly častější a stále pestřejší, takže otec české botaniky J. S. Presl v roce 1846 konstatoval, že v kultuře bylo v této době už více než 1500 různých odrůd. Pořádaly se dokonce oblíbené Jiřinkové slavnosti, první proběhla v roce 1837 ve Skaličce, další potom v České Skalici, od roku 1841 se tyto slavnosti konaly i v Praze.
Pod dojmy z účasti na Jiřinkových slavnostech a na bálu v České Skalici v roce 1840 zkomponoval hudební skladatel Bedřich Smetana známou Jiřinkovou polku. O faráři Turkovi a jeho „jiřenkách“ se zmínil též Alois Jirásek ve svém díle U nás.
České rodové jméno této rostliny bylo vždy jiřinka, teprve po roce 2002 začalo být některými českými botaniky používáno jméno jiřina. Jisté je, že název Smetanovy Jiřinkové polky nikdo měnit nebude, v české literatuře se bude samozřejmě stále psát o Jiřinkových slavnostech, ani my nepociťujeme sebemenší potřebu toto historické jméno měnit. Osobně jsem zvědav, kdy některý z nejmodernějších botaniků neuhasitelně zahoří pro přejmenování konvalinky na konvalinu. A třeba se nakonec dočkáme i přestavění psinečku na pořádný psinec.
Fotografováno ve dnech 30. 9. 2017 a 11. 8. 2019 (Česko, Průhonice, Dendrologická zahrada VÚKOZ).