Hrabě Joseph Emanuel Malabaila de Canal (Joseph Emanuel Malabayla, Josephus Malabaila comes de Canal, Joseph Canal de Malabaila) se narodil dne 3. června 1745 ve Vídni, zemřel 20. února 1826 v Praze. Byl to v Čechách působící osvícenec, filantrop, zakladatel jedné z nejstarších botanických zahrad u nás.

Byl synem sardinského vyslance ve Vídni. Vojenskou službu vykonával v sardinské armádě do roku 1770, pak v hodnosti podplukovníka vojenskou kariéru opustil a po zbytek života se věnoval filantropii a svým zálibám. Žil pak převážně v Praze. Dobročinné snahy ho sblížily se zednáři, v roce 1785 byl přítomen na významném jednání bratrstva ve Vídni, při kterém se stanovily priority a organizační zásady tohoto hnutí v celé monarchii – stal se provinciálním velmistrem. Podpořil vznik sirotčince a chudobince sv. Jana Křtitele v Praze, v roce 1787 založil ústav pro zchudlé služebníky a jejich vdovy, pomáhal i jiným dobročinným institucím. Věnoval se Vlastenecké hospodářské společnosti, v roce 1789 se stal jejím řádným členem a v roce 1793 dokonce předsedou.

Malabaila

Pro historii botaniky je nejdůležitější jeho činnost zahradnická – zřídil a zpřístupnil rozsáhlou zahradu za tehdejší Koňskou branou na Královských Vinohradech – říkávalo se jí po zakladateli Kanálka a byla otevřena v roce 1791. Potřebné pozemky koupil hrabě už v roce 1787, dnes bychom mohli její přesné místo vytyčit z jihu Vinohradskou třídou, ze severu Polskou ulicí, ze západu ulicí Anny Letenské a z východu náměstím Jiřího z Poděbrad. V oblasti za dnešním Národním muzeem nechal hrabě vystavět čtyři obytné budovy s tanečním a přednáškovým sálem, ale také hospodářský dvůr. Samotnou zahradu tvořil volnější park, ale i francouzská a čínská zahrada. Našli bychom tady tehdy romantické zahradní stavby – pavilóny, voliéru, grottu, jezírka i mosty.
V zahradě, která měla sloužit odpočinku, ale i k povznesení domácího zemědělství a sadařství, poučení i estetické výchově, se pěstovaly rostliny domácí i cizokrajné. Součástí zahrady byl také botanický ústav, který měl přednáškami i praktickými ukázkami pěstebních postupů přispět ke změnám v zemědělské výrobě, ovocnářství i v okrasném zahradnictví. V roce 1811 zde nechal hrabě zřídit i pokusný cukrovar. Vyučoval tu Franz Wilibald Schmidt, přednášky měl i Johann Emanuel Pohl.
Jako mecenáš podpořil hrabě Malabaila de Canal vydání několika botanických publikací, zejména Schmidtovy práce Flora Boëmica inchoata a díla Hortus Canalius, seu plantarum rariorum, quae in horto botanico illustrissimi, ac excellentissimi Josephi Malabaila comitis de Canal coluntur, icones et descriptiones od Ignaze Tausche.
V závěru života, kdy zednáři stanuli mimo zákon, se z veřejného dění postupně vytrácel. Osud Kanálky byl zpečetěn jeho smrtí v roce 1826, v závěti si sice hrabě přál, aby zahrada nebyla nikdy zastavěna, avšak její místo bylo pro řadu pozdějších investorů až nadmíru lákavé. V roce 1895 byla zahrada rozparcelována pro výstavbu činžovních domů. Je to skutečně velká škoda, mohli jsme mít v srdci dnešní Prahy o jednu báječnou historickou zahradu více.

Na jeho počest pojmenoval botanik Georg Franz Hoffmann (1760–1826) rod Malabaila (Apiaceae), druh Malabaila graveolens si hrabě pěstoval dokonce i v Kanálce.

Kanálka

Důležitým pramenem pro vytvoření náležité představy o charakteru Kanálky je Tauschův soupis zde pěstovaných rostlin z roku 1821 – patří zároveň k nejstarším dokumentům tohoto charakteru u nás – Index plantarum, quae in horto Excellentissimi Comitis Josephi Malabaila de Canal coluntur. Některé rostliny jsou tu z našeho území doloženy zcela poprvé.
Jistě hodnotný je Tauschův zápis zdejšího výskytu tří druhů platanů, patrně vůbec poprvé u nás je zde uveden i platan javorolistý (Platanus ×hispanica), je odtud uváděn též Acer palmatum. Rostly tu i dva zeravy (Platycladus orientalis a Thuja occidentalis, ty ale známe už i z botanické zahrady na Smíchově z roku 1776), měli tu Aesculus ×carnea i Aesculus flava, nescházel druh Ailanthus altissima, Robinia viscosa a řada dalších v této době pozoruhodných stromů. Ve sbírce byla i jiřinka zahradní (Dahlia pinnata).
Za povšimnutí rozhodně stojí zdejší sbírka vrb – na Smíchově jich měli v roce 1776 přesně 32 druhů, v botanické zahradě na Hluboši v roce 1808 jen šest, v Kanálce však k 50 druhům (ve francouzském univerzitním Montpellier v roce 1813 jen 24 druhů). Úctyhodná byla také kolekce růží. Rozsáhlou sbírku tu tvořily i dřeviny z rodu Pyrus, oproti sedmi druhům ze soupisu rostlin botanické zahrady na Smíchově z roku 1776 tu najednou vidíme druhů téměř třicet (včetně jabloně, kdouloně a jeřábů, které se tehdy k tomuto rodu přiřazovaly rovněž).

U bylin byla velmi početná sbírka rozrazilů a jestřábníků – těch bylo na Smíchově 34 druhů, na Hluboši jen 7, zatímco tady asi 58 druhů – evidentně se zde projevila jestřábníková záliba Tauschova. O něco menší byly kolekce česneků, kosatců, zvonků, žluťuch, různých aster, ale i řady dalších skupin rostlin. Nejen českou specialitou této doby bylo pěstování šalvějí, řadu druhů tohoto rodu měli i zde. Orchideje tu rostly především domácí, tedy Anacamptis morio, Dactylorhiza incarnata, Dactylorhiza maculata, Orchis purpurea, exoty zastupoval druh Phaius tankervilleae. Daleko větší sbírku orchidejí měli už v roce 1776 v botanické zahradě na Smíchově.

Z typicky tropických rostlin v Kanálce pěstovali třeba druhy Bixa orellana, Caladium bicolor, Canna glauca, Coix lacryma-jobi, Dodonaea viscosa, Myrsine africana, Plumbago zeylanica, Rivina humilis, Tarchonanthus camphoratus, Tigridia pavonia, Thunbergia fragrans, Volkameria inermis, Zingiber zerumbet. Kaktusů tu rostlo 15 druhů, k nim i několik sukulentů (třeba Agave americana, Aeonium arboreum, Aloe plicatilis a několik smrdutek a tlustic), dost velká byla sbírka pelargónií (ta byla obsáhlá i na Smíchově a v roce 1808 i na zámku v Hluboši), nechybělo ani několik druhů tabáku, bavlník, rýže, kukuřice, citrusy, cukrová třtina, datlovník, fíkovníky, kávovník, pepřovníky aj.
Ze subtropických druhů tu byly například Albizia julibrissin, Aloysia citriodora, Ceratonia siliqua, deset druhů cistů (např. Cistus albidus), Laurus nobilis, Magnolia grandiflora, Melia azedarach, Nerium oleander, Pistacia lentiscus, Punica granatum, Schinus polygama, Ziziphus jujuba, ale i australské druhy Banksia dentata, Melaleuca decussata, Pittosporum undulatum, Westringia fruticosa, novozélandské Phormium tenax nebo jihoafrické druhy Grewia occidentalis, Melianthus major, Oedera capensis a Zygophyllum foetidum, velmi populární v té době byl i rod Mesembryanthemum, kam se tehdy přiřazoval i rod Aptenia a Carpobrotus (44 druhů takto široce pojímaného rodu Mesembryanthemum měl už i Mikan na Smíchově v roce 1776).

Byl to skutečně pestrý svět. Na první pohled je zřejmě, že druhové zastoupení bylo v některých skupinách rostlin dosti podobné sortimentu v dalších tehdejších českých zahradách – jistě tedy odnože či semena rostlin kolovaly od Smíchova přes Hluboš až na Vinohrady do Kanálky a klidně i zpátky. U Kanálky si můžeme povšimnout i lehké akcentace rostlin užitkových, zřejmě to souviselo s hraběcí snahou vzdělávat a pomáhat zvyšovat zemědělskou produkci. Nepřehlédnutelné jsou ale i sbírky vrb a jestřábníků, v tomto případě se nejspíš při jejich sběru skvěle vydováděl I. F. Tausch.