Mlhou nad rozbouřeným mořem náhle proniká paprsek slunce a z bezútěšného mléčného povětří se na pár vteřin zjeví zázrak. Jako by vyrůstal přímo z vln, bělostný útes ční do ohromné výšky… Tak takhle si můžeme představit dojmy starých plavců, kteří se odedávna vydávali přes Channel, tedy Kanál. Keltové, Anglové, Sasové, Dánové, ale taky Římané, později Vikingové a Normané hledali novou vlast, kořist či bůhvíco ještě mimo starý dobrý kontinent. Bílé útesy doverské, které se vypínají nad hladinu moře do výšky více než stometrové, jsou za jasných dnů z pobřeží kontinentu v dáli patrné. Odedávna vítaly zvané i nezvané hosty ostrova, kterému snad daly – díky prvnímu dojmu – i označení Albion.
Nad nejužším místem kanálu La Manche, tam, kde je jen asi 35 km široký, pobřeží britské strany tvoří pruh strmých skal tvořených usazenými vápnitými schránkami druhohorních řas, promíšenými s pískem a jemným plaveným anorganickým materiálem. Vznikly v křídě – v období, které získalo pojmenování právě od toho, že se tehdy usadil materiál, který jednoduše upraven může plnit funkci psací potřeby. Dnes se zde táhnou bílé křídové útesy od přístavu Folkestone přes Dover a letovisko St. Margareths Bay až po městečko Walmer v délce asi 20 km.
Když porovnáme středoevropské a anglické klima, na průměrných hodnotách teplot nenajdeme žádný rozdíl. Ale v ekologii rozhodují extrémy: anglické klima je v zásadě mnohem vyrovnanější – stejného průměru jako u nás se dosahuje mnohem mírnějšími teplotami v zimě, což se naopak kompenzuje v létě, kdy teploty zdaleka tak často se nepřehoupnou do tropických poloh. Za takovým klimatem musíme vidět ohromný vliv vodních mas, které se pomaleji prohřívají (a taky pomaleji chladnou) a ostří rozkolísaných teplot tedy otupují.
Téměř kolmá, mnohde bizarně rozbrázděná skaliska jsou rozčleněna terasami a úžlabinami a nahoře na ně navazuje plošina „vnitrozemí“. Krajina je zde bičována téměř neustávajícími větry a nikdy asi nebyla souvisleji zalesněná. Trávníčky na teráskách a temenech skal jistě představují primární bezlesí a vzhledem k tomu, že jejich využití bylo odjakživa dosti omezené, mají na mnoha místech velmi přirozený charakter.
Vápnité podloží a větrná, leč výslunná poloha ovlivnila druhovou skladbu zdejší vegetace. V trávnících je hlavní dominantou válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), kterou z podobných stanovišť známe i ze střední Evropy. Vůbec, pohled do vegetace tu hodně připomene slínovcovou stráň někde z Polabí. Dobromysl obecná (Origanum vulgare), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea), pupava obecná (Carlina vulgaris), na teráskách občas zazáří kakost krvavý (Geranium sanguineum). Křoví v úžlabinách tvoří kalina tušalaj (Viburnum lantana), ledaskde se popíná břečťan (Hedera helix).
Ale pak zde najdeme také druhy, které u nás už tak obvyklé nejsou. Mezi ně lze zařadit jehlici plazivou (Ononis repens), pastinák setý tmavý (Pastinaca sativa subsp. urens), ožanku lesní (Teucrium scorodonia) nebo třezalku pěknou (Hypericum pulchrum), drobná žlutá hvězdnicovitá je přece máchelka pampeliškovitá (Leontodon saxatilis).
A přece jen zde najdeme i druhy, které střední Evropě vlastní nejsou: hořcovitou žlutnici prorostlou (Blackstonia perfoliata), statnou liánovitou mořenu barvířskou (Rubia tinctoria), a co je tady ten divný keřík, co vypadá jako mladý karfiól na klacku? To je přece předek košťálovin, brukev zelná planá (Brassica oleracea subsp. oleracea). Na teráskách skalek, kam v bouřích ještě dopadají kapky slané mořské vody, roste miříkovitý motar Crithmum maritimum a hned vedle planý předek cukrovky, řepa Beta vulgaris var. maritima.
Co našince taky docela překvapí, jsou bohaté populace orchidejí. Najdeme zde jednak množství pětiprstky žežulníku (Gymnadenia conopsea), ale ještě více udiví zářivě červená květenství rudohlávku jehlancovitého (Anacamptis pyramidalis).
Ovládat doverské útesy bylo z hlediska obyvatel ostrova docela strategické, takže není divu, že zde najdeme i zajímavosti z historie. Nad doverským přístavem stojí středověký hrad, který byl vybudován na místě prehistorických hradišť. V průběhu doby zde Římané vybudovali dva majáky, zbytky jednoho zde stojí dosud. Posléze zde vybudovali hrad Sasové, ten se záhy po bitvě u Hastings v roce 1066 dostal do rukou Normanů. Král Jindřich II. Plantagenet zde v průběhu první války s barony v druhé polovině 12. století vybudoval novou pevnost – to je stavba, která se v hlavních rysech zachovala. Úpravy hradu proběhly později za Jindřicha VIII., novou významnou funkci hrad získal za napoleonských válek. Dover hrál důležitou roli i v 2. světové válce, kdy právě sem mířila evakuace obklíčených anglických vojsk těsně před pádem Francie v roce 1940.
Mnoho pozemků kolem doverských útesů vykoupila anglická organizace National Trust, která zde vybudovala pěkné návštěvnické středisko, pečuje nejen o síť turistických stezek, ale organizuje i management vzácné vegetace. Lokalita má dnes statut území výjimečné přírodní krásy (Area of Outstanding Natural Beauty), což je něco jako naše přírodní památka. National Trust má také expozici v historickém majáku South Foreland Lighthouse. A propos, zdejší zrádné skalnaté pobřeží je hlavní příčinou toho, že zdejší vody jsou jedním z nejkoncentrovanějších lodních vrakovišť na světě.
Návštěva bílých útesů doverských by měla být povinnou zastávkou přírodovědných cest směřujících do Anglie: uvědomit si shody a rozdíly středoevropské a anglické flóry a vegetace a důsledky filtru, který je způsoben oceánickým klimatem s deštivou, ale takřka bezmrazou zimou. Rovněž tak stojí za shlédnutí příkladná péče o návštěvníky i dobře vedený management přírodních biotopů, na anglické půdě tak vzácných. A když se k tomu přidá krásné slunečné počasí jako při naší návštěvě, je dojem nezapomenutelný.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 25. a 26. 7. 2016.