Čeleď: Zamiaceae Horan. – kejákovité
Rozšíření: Druh se vyskytoval v Jihoafrické republice v provincii KwaZulu-Natal, na lokalitě Ngoye Forest nedaleko města Richards Bay; v přírodě není znám od roku 1916.
Ekologie: Rostl na okraji lesního porostu na strmém jižně exponovaném svahu. Lokalita ležela v nadmořské výšce asi 300 m.
Popis: Dvoudomá dřevina vyhánějící z báze postranní výhony; kmen dorůstá výšky až 6 m, průměr u báze může mít 50–90 cm, pod chocholem listů 50–60 cm; na vrcholu je hustě vlnatý. Listy tvoří na vrcholu kmene bohatou růžici, jsou zpeřené, 1,8–2,5 m dlouhé, tuhé, s hustě světle hnědě chlupatým, lehce obloukovitě prohnutým vřetenem; lístky jsou vejčitě kopinaté, až 20 cm dlouhé a 5 cm široké, tmavozelené, celokrajné, na vrcholu často lehce hákovitě zahnuté a tupé, směrem k bázi listu jsou lístky drobnější, postupně přecházející do trnů; na mladých výhonech jsou občas listy s 2–5 postranními trny. Šištice na samčích rostlinách vyrůstají jednotlivě nebo po 2–6, jsou válcovité, 40–90(–120) cm dlouhé a 15–20 cm široké, sytě žlutooranžové, složené ze šupin s hákovitými výběžky.
Ohrožení a ochrana: V roce 1895 byl nalezen jediný polykormon tohoto druhu s několika kmeny. V letech 1903 a 1907 bylo z tohoto polykormonu odebráno celkem 5 výhonů (3 menší a 2 větší kmínky), které byly přesazeny do botanické zahrady v Durbanu; 2 z těchto rostlin jsou zde k vidění doposud. Rostlina v přírodě byla poškozována loupáním borky (využívala se v tradičním léčitelství); tyto aktivity rostlinu vyčerpávaly a části polykormonu postupně hynuly. V roce 1916 byl poslední žijící kmen přenesen do botanické zahrady v Pretorii, kde uhynul v roce 1964. Druh se vegetativně množí oddělováním postranních výhonů, které rychle odrůstají; dnes se pěstuje v botanických zahradách celého světa a soukromých sbírkách asi 500 jedinců. V Červeném seznamu Jihoafrické republiky je klasifikován jako taxon vyhynulý v přírodě (EW). Ve stejné kategorii je veden i v Červeném seznamu IUCN. Je zapsán rovněž na seznam CITES.
Využití: Nejrychleji rostoucí druh rodu Encephalartos, je schopen dožívat se značného stáří. Více jedinců pěstovaných v současné době je starších než 100 let, fotografovaný jedinec v botanické zahradě Kirstenbosch byl získán v roce 1916 z botanické zahrady v Durbanu jako zakořeněný oddělek z rostlin přenesených z přírody. Druh patří stále k nejvzácnějším exponátům ve specializovaných kolekcích v botanických zahradách, v Evropě například v Londýně v Kew Gardens a v Amsterdamu.
Poznámka: Samičí rostliny tohoto druhu nejsou známy a druh je množen pouze vegetativně; je blízce příbuzný s druhem Encephalartos natalensis, s nímž se může křížit a vzniklí kříženci jsou fertilní. Jsou známi i hybridi s dalšími druhy rodu Encephalartos. Křížením lze získat i samičí rostliny, avšak ty mají vždy chloroplasty z mateřského druhu. V současné době se stále zkoumá možnost získání samičího jedince pomocí genetických manipulací, s cílem indukce genů pro vznik samičích rostlin.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 24. 4. 2011 (Nizozemsko, Amsterdam, Hortus Botanicus) a 27. 9. 2012 (Jihoafrická republika, Western Cape, Kirstenbosch National Botanical Garden).