Syn.: Eucalyptus gigantea Dehnh., Eucalyptus glauca A. Cunn. ex DC., Eucalyptus globulosus St.-Lag., Eucalyptus perfoliata Desf., Eucalyptus pulverulenta Link
Česká jména: blahovíčník kulatý (Berchtold et Presl 1825), krásočep, blahovičník (Leicht 1863), blahovičník kulatoplodý (Mareček 1996)
Čeleď: Myrtaceae Juss. – myrtovité
Rozšíření: Vyskytuje se na jihovýchodě Austrálie a na Tasmánii (také na přilehlých ostrovech v Bassově průlivu). Tradičně byly v rámci druhu rozlišovány čtyři poddruhy, přičemž nominátní se měl vyskytovat na jihu státu Victoria a na Tasmánii, další poddruhy zasahovaly i na východ Nového Jižního Walesu, zhruba po Carrai Plateau. Jenže část literatury tyto taxony v současnosti hodnotí jako samostatné druhy. Pak je tedy situace komplikovanější a vzhledem k tomu, že se jedná o druh masivně vysazovaný nejen v Austrálii, ale i v řadě dalších oblastí světa (naše fotografie pocházejí kupříkladu z Kanárských ostrovů a je z nich patrné, že se nejspíš nebude jednat o nominátní poddruh), je také poněkud méně praktická – nikdo neví, co přesně bylo kde vysazeno, kdyby se hra na samostatné druhy brala vážně, dobrých 70 % fotografií tohoto druhu roztroušených po celém internetu by bylo určených špatně. Na tomto místě se prozatím přidržíme starého členění na čtyři poddruhy jediného druhu, pojednáme o všech poddruzích společně.
Ekologie: Roste v lesích pobřežních oblastí, v pásmu od mořského pobřeží (zde se objevuje především subsp. globulus) až do hor (subsp. bicostata).
Popis: Nezřídka mohutný strom dosahující výšky okolo 45 m, může být však i 70 m vysoký. Borka je bělavá až bílá, šedá nebo nažloutlá, hladká. Juvenilní listy jsou vstřícné, objímavé, vejčité, šedozelené až šedomodré, adultní listy jsou úzce kopinaté až kopinaté, někdy srpovitě zahnuté, 12–30 cm dlouhé, obvykle svěšené, zelené (jejich barva na přiložených fotografiích může mást, jednalo se o ulomenou větvičku nalezenou pod stromem – seschla a zešedla). Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů (u nominátního poddruhu), nebo je květenství okoličnaté, buď 3květé (u subsp. pseudoglobulus a subsp. bicostata), nebo dokonce 4–7květé (u subsp. maidenii), a to přisedlé (globulus a bicostata) nebo stopkaté (ostatní poddruhy). Poupata jsou brčadlovitá (J. S. Presl by řekl „homolovitá, prostřed škrcená“) až obkonická, bradavičnatá, šedá, víčka jsou dvě, zploštěle polokulovitá, češule je obkonická, hladká nebo žebernatá, květní obaly chybí, nitky tyčinek jsou bílé. Plody jsou obkonické až skoro kulovité, někdy našedlé, chlopní je 3–5, dosahují okraje plodu nebo jej přesahují.
Využití: Právě blahovičník kulatoplodý byl společně ještě s druhy Eucalyptus camaldulensis a Eucalyptus robusta nejčastěji vysazován i mimo území Austrálie. Evropané rychle pochopili, že tyto stromy s mimořádně rychlým růstem skýtají skvělé vyhlídky i na rychle nabytý zisk z prodeje jejich trvanlivého dřeva. Zanedlouho se také ukázalo, že s vysazením těchto stromů do mokřin obdivuhodně klesá i počet nemocných malárií. Zprvu se věřilo, že stromy svou vůní drtí choroboplodnou sílu bahenních výparů, které údajně měly malárii způsobovat – a tak se co by zaručený odpuzovač malárie začal vyrábět dokonce i zázračný eukalyptový likér. Teprve na sklonku 19. století se potvrdilo, že pravým důvodem vymizení malárie bylo spíše vysušení mokřin, v nichž žijí larvy skutečných přenašečů malárie, komárů. Blahovičníky fungovaly jako výkonné vysoušeče.
V současnosti jsou blahovičníky ceněny především pro hodnotné dřevo, jsou pěstovány dokonce i na plantážích. Jsou také významným zdrojem celulózy využívané v papírenském průmyslu. Hodnotná je rovněž vonná silice získávaná z čerstvých listů, vykazuje výrazné účinky při léčbě zánětů horních cest dýchacích, hodí se i do antirevmatických mastí.
Blahovičník kulatoplodý je také jedním z nejčastěji pěstovaných zástupců tohoto rodu ve středoevropských domácnostech, jeho namodralé juvenilní listy jsou efektní, dekorativní. Českou zimu však v exteriéru nevydrží a každý květináč mu bude po letech malý.
Fotografováno dne 29. 3. 2006 (Španělsko, Kanárské ostrovy, Tenerife, Los Organos de Aguamansa).