Nikolaus Joseph Jacquin se narodil dne 16. února 1727 v nizozemském Leidenu, zemřel 26. října 1817 ve Vídni. Významný botanik.
Jacquin pocházel z francouzské katolické rodiny, evidentně proto vyhledával i při studiích katolické vzdělávací instituce. Studoval na jezuitské koleji v Antverpách a pak na katolické univerzitě v Lovani (Université catholique de Louvain), následně ještě medicínu a botaniku v Leidenu, kde byl jeho učitelem botaniky Adriaan van Royen (1704–79), znal se také s Janem F. Gronoviem (1690–1762) a Laurensem Theodoorem (1730–73) – všichni byli zastánci Linnéovy nomenklatury. V letech 1750–52 Jacquin pokračoval ve studiu medicíny v Paříži, kde se setkal s Antoinem (1686–1758) a Bernardem de Jussieu (1699–1777), tedy i zde se věnoval botanice.
V roce 1752 odešel na doporučení rodinného přítele (a podstatné bylo, že také osobního lékaře císařovny Marie Terezie) Gerarda van Swietena (1700–1772) dostudovat do Vídně. Často zde navštěvoval zahradu u Schönbrunnu, setkal se dokonce s císařem Františkem I. a byl pozván na čtyřletou botanickou cestu do Karibiku, která měla doplnit sbírku rostlin v Schönbrunnu. Expedice vyrazila z Itálie počátkem roku 1755, po šesti měsících připluli k ostrovu Martiniku. Následovaly další antilské ostrovy, např. St. Vincent, Grenada, Aruba, St. Kitts a další. Navštívili i pobřežní oblasti Venezuely a Kolumbie, Haiti, Jamajku a Kubu. V roce 1759 se vrátili zpět do Vídně, cesta byla úspěšná a zajistila Jacquinovi uznání. Tato americká výprava měla ještě jeden drobný efekt – právě Jacquinovy barvité vzpomínky na americkou cestu okouzlily později mladého T. Haenkeho natolik, že zatoužil sám cestovat do exotických zemí. Právě na přímluvu Jacquinovu se Haenke stal v roce 1789 botanikem Malaspinovy výpravy do Jižní Ameriky.
Jacquinovy spisy Enumeratio systematica plantarum, quas in insulis Caribaeis vicinaque Americes continente detexit novas, aut jam cognitas emendavit z roku 1760 a Selectarum stirpium americanorum historia z roku 1763 patří k prvním knihám, ve kterých je použit Linnéův binomický systém. Tato skutečnost – navíc podpořená jejich vzájemnou korespondencí – je důvodem, proč Linné převzal mnohé Jacquinovy nové druhy do druhého vydání svého Species plantarum (1762–63). Jacquin použil Linnéovu nomenklaturu i v Enumeratio stirpium plerarumque, quae sponte crescunt in Agro Vindobonensi (1762), což byl soupis druhů rostlin z okolí Vídně. Jacquin se tedy velmi zasloužil o rozšíření Linnéova učení ve střední Evropě.
Roku 1763 byla Jacquin nabídnuta tři profesorská místa – v Innsbrucku, St. Petersburgu a ve slovenské Banské Štiavnici. A právě toto poslední místo přijal, stal se profesorem chemie a hutnictví na zdejší Báňské a hornické akademii. Zde zůstal 6 let, pak se vrátil do Vídně a přijal místo profesora chemie a botaniky na univerzitě, byl také ředitelem císařské zahrady v Schönbrunnu.
Z jeho díla jmenujme:
- Enumeratio systematica plantarum, quas in insulis Caribaeis vicinaque Americes continente detexit novas, aut jam cognitas emendavit (1760).
- Nicolai Josephi Jacquin Selectarum stirpium Americanarum historia (1763).
- Hortus botanicus vindobonensis, seu, Plantarum rariorum, quae in Horto botanico vindobonensi (3 svazky z let 1770–76), autorem mědirytin je Frances von Scheidel.
- Florae Austriacae, sive, Plantarum selectarum in Austriae archiducatu (5 svazků z let 1773–78), ilustrace Frances von Scheidel.
- Icones plantarum rariorum (3 svazky z let 1781–93) autory rytin byli Joseph Hofbauer, Ferdinand a Franz Bauerovi a Joseph Scharf.
- Oxalis: Monographia iconibus illustrata (1794).
- Plantarum rariorum horti caesarei Schoenbrunnensis (4 svazky z let 1797–1804), autory rytin byli Johannes Scharf a Martin Sedelmayer.
- Fragmenta botanica, figuris coloratis illustrata: ab anno 1800 ad annum 1809 per sex fasciculos edita (1809).
V literatuře se jeho jméno uvádí ve tvaru JACQ., na jeho paměť byly pojmenovány dva rody rostlin – Jacquinia L., Theophrastaceae a Jacquiniella Schltr., Orchidaceae, mnoho rostlin nese jeho druhové jméno, například Crepis jacquinii, Juncus jacquinii a řada jiných.
Popsal velké množství nových druhů, v IPNI figuruje v 3695 záznamech. Jmenujme alespoň Androsace sempervivoides, Anthemis austriaca, Astragalus austriacus, Bryonia dioica, Campanula alpina, Campanula carpatica, Doronicum austriacum, Hieracium villosum, Loranthus europaeus, Meum athamanticum, Polygala major, Potentilla clusiana, Rhamnus saxatilis, Scopolia carniolica, Scorzonera parviflora, Viola alpina, Zinnia elegans aj.
